Článek
Když k nám nastoupil Tomáš, bylo mu pětadvacet. Typ, co má všechno načtené, všechno chce dělat líp, všechno ví. Od prvního dne bylo jasné, že chce být vidět. Každý úkol pojal jako olympiádu, každý meeting jako show. Všude první, všude připravený, pořád usměvavý. Nadřízený ho miloval, kolegové mu začínali lézt z cesty.
Byl schopný, to se mu musí nechat. Ale taky nevyzpytatelný. Všechno dělal naplno – v práci i mimo ni. Když jsme mu říkali, že občas je lepší být nenápadný, jen se usmál: „To není můj styl.“
Když se blížil firemní večírek, bral to jako zkoušku. Prý „konečně ukáže, že se umí bavit“. Všichni víme, co to znamená – pivo, pár panáků, možná trochu tance. Jenže Tomáš to pojal jako disciplínu. Celý týden se těšil, hlášky typu „já jsem zvyklý pít, kluci ze školy by mohli vyprávět“ létaly vzduchem. My, starší, jsme se jen tiše smáli.
Večírek se konal v restauraci, kam firma chodí každý rok – drahé místo, kde známe personál, kde ví, že jsme sice hluční, ale slušní. Letos to mělo být jiné. Tomáš přišel už po šesté, dřív než šéf. Kravata povolená, úsměv od ucha k uchu, první pivo v ruce ještě než se kdokoli usadil. Když dorazil zbytek, byl už rozjetý. Objednával rundy, fotil selfíčka, křičel přes celý stůl na lidi z jiného oddělení.
Po hodině to začalo být trapné. Panáky se sčítaly, výrazy v obličeji měnily. Když mu HR manažerka řekla, že by měl zpomalit, odpověděl: „Vždyť je to firemní večírek, ne pohřeb.“ Lidi se zasmáli, ale spíš z rozpaků.
Zlom přišel, když se snažil tancovat mezi stoly. Hudba hrála, on se smál, pak uklouzl na rozlitém víně a srazil tác s drahými skleničkami. Rána jak z děla, ticho. Sklo všude, číšník bledý, Tomáš rudý. A místo omluvy? „To byl špatný tác! Já za to nemůžu!“ Tím si definitivně podepsal ortel.
O půlnoci ho našli na záchodě. Zvracel, zatímco mu v ruce vibroval telefon – zmeškaný hovor od šéfa. Kolega z IT ho musel dovést ven, zatímco personál uklízel spoušť. Z té restaurace jsme odcházeli s pocitem, že tam příští rok možná už nepřijdeme.
Druhý den visela na intranetu omluva: „Omlouvám se za své chování, nešlo to podle plánu.“ Nešlo, to má pravdu. HR si ho zavolalo, sepsali zápis, do týdne byl pryč.
V kanceláři se o tom mluvilo pár dní. Někdo ho litoval, jiní říkali, že si za to může sám. Já jsem jen kroutil hlavou. Bylo to zbytečné. Chtěl zapadnout, ukázat, že je borec. Že umí všechno. Jenže v práci, stejně jako v životě, nestačí chtít být nejlepší – musíš umět poznat, kdy přestat.
Tomáš byl talent. Fakt dobrý. Ale měl v sobě ten druh vnitřního motoru, co neumí vypnout. Potřeboval být chválený, obdivovaný, uznávaný. Každý úspěch bral jako důkaz, že má navíc. A každou kritiku jako urážku.
Když jsem ho naposledy viděl, balil si věci do krabice. Podíval se na mě a řekl: „Já to fakt nechtěl zvorat.“
A já mu věřil. Jenže někdy to nestačí.
Byl moc ambiciózní. Neznal hranice. Chtěl mít všechno.
Teď nemá nic.
