Článek
Říkají o mně, že jsem suchar. Že se se mnou nedá bavit. Že si člověk ani pořádně neužije večírek, protože já jsem ten, co odmítá „dát si aspoň jednu“. Ať už je to firemní akce, narozeniny kolegyně, svatba kamaráda, nebo jen obyčejná páteční hospoda, vždycky skončím se stejnou nálepkou. Suchar. Morous. Ten, co kazí zábavu.
Naučil jsem se to brát s úsměvem. Z větší části proto, že už jsem unavený z neustálého vysvětlování. A taky proto, že těm lidem vlastně ani nejde o vysvětlení — jde jim jen o potvrzení jejich představy, že člověk odmítající alkohol je automaticky divný. Jenže já nejsem divný. Jen mám důvod, který většina z nich nechce slyšet, protože by jim zkazil náladu.
Někdy se někdo odváží zeptat vážně: „A proč vlastně nepiješ? To ti fakt nechutná ani víno?“
A já odpovím krátce a pravdivě, i když jen napůl: „Nemám to rád.“
Jenže pravda je mnohem hlubší. Nejde o chuť, nejde o předsevzetí, nejde o zdravý životní styl. Jde o to, že alkohol ve mně probouzí něco, co bych nejradši pohřbil hluboko v sobě, kdyby to šlo. Ta vůně, kterou jiní popisují jako „příjemnou“ nebo „uvolňující“, mě naopak stahuje zpátky do minulosti.
Do dětství, které nebylo dětstvím. Do domu, kde skleničky cinkaly hlasitěji než smích. Do večerů, které místo pohádek patřily hádkám. Do noci, kdy jsem seděl na schodech, poslouchal zvuk rozbíjeného skla a přál si, aby rodiče aspoň jednou přestali dřív, než jsem usnul.
Moji rodiče pili oba. A pili hodně. Nešlo o jednorázové excesy, nešlo o občasný útěk od reality. U nás byl alkohol realita. Každodenní. Neodbytná. Vždy přítomná.
Táta dostával „nápady“, když byl opilý — začít opravovat dům ve dvě ráno, vařit guláš pro celou vesnici, nebo se sbalit a „jet do světa“. Máma zase mlčela. Nebo naopak křičela. Nikdy jsem nevěděl, která z nich ten den přijde domů. Alkohol z nich dělal cizince.
Byl jsem dítě, které muselo být rodičem vlastním rodičům. Když se táta zřítil ze schodů, byl jsem to já, kdo ho tahal zpátky nahoru. Když máma brečela v koupelně s lahví v ruce, seděl jsem před dveřmi a poslouchal, jestli je ještě slyšet. Když jsem měl narozeniny, zapomněli na ně — ne proto, že by mě neměli rádi, ale proto, že se utopili ve vlastní závislosti.
A pak přišel konec. Rychlejší, než jsem čekal. Rychlejší, než jsem si přál. Alkohol jim vzal všechno — zdraví, soudnost, vztah… a nakonec život. Bylo mi sedmnáct a zůstal jsem sám, se světem, kterému jsem nerozuměl, a budoucností, kterou jsem si musel vytvářet úplně od nuly.
Možná právě proto je pro mě cožín odmítání alkoholu tak samozřejmé. Pro ostatní je to jen gesto. Pro mě je to hranice mezi tím, kým jsem, a tím, koho se děsím, že bych mohl být.
A tak stojím na večírku s minerálkou v ruce, zatímco ostatní slaví, smějí se, zvyšují hlas, objímají se. Vypadám mezi nimi jako cizinec. Jako někdo, kdo si neumí užít život. Jenže já si ten život užívám jinak. Tím, že ho mám pod kontrolou. Tím, že si pamatuji všechno, co řeknu. Tím, že ráno vstanu bez studu a bez strachu. Tím, že se nestanu tím, koho jsem kdysi opatroval a pohřbíval.
Když mi někdo podsouvá panáka a říká: „Jeden ti neublíží,“ mám chuť odpovědět: „To si mysleli i oni.“
Když se mi někdo směje, že jsem suchar, mám chuť mu říct, že sucharem jsem jen díky tomu, že jsem přežil věci, které by ho zlomily.
Když mě někdo přesvědčuje, že se mám „uvolnit“, chtěl bych mu vyprávět, že znám ten druh uvolnění, který začíná u jedné skleničky a končí v troskách.
Ale neříkám to.
Nezlobím se.
Neobhajuju se.
Jen odmítnu, poděkuju a jdu dál.
Možná jsem suchar.
Možná nejsem zábavný.
Možná nejsem ten, s kým se „dá pařit“.
Ale jsem člověk, který přerušil kruh, který se táhl generacemi.
Člověk, který se rozhodl žít úplně jinak, než viděl doma.
Člověk, který si pamatuje všechno — i to, co bolelo.
A který nechce zapomenout, proč už nikdy nechce pít.
