Článek
Rodina mého manžela patří k těm, o kterých se říká, že „mají úroveň“.
Lékaři po několik generací – dědeček primář, otec uznávaný internista, a můj muž Mirek si otevřel společně s ním terapeutickou kliniku. Tradice, kterou se neporušuje. Z otce na syna, s bílým pláštěm a jménem na dveřích.
Já do té rodiny přišla jako učitelka. A možná už tím jsem v očích tchyně nezapadala.
Ona byla žena, která celý život postavila na tom, že podporuje svého lékaře. Byla pyšná na to, že „svého muže nikdy nezatěžovala hloupostmi“. Když mě poznala, usmála se a řekla:
„Petro, to je v pořádku, že pracujete. Ale až přijde miminko, budete přece doma. Dítě potřebuje mámu a manžel klidné zázemí.“
Mirek seděl s otcem v pracovně, rozebírali nové prostory pro kliniku, a já jsem tam zůstala s kávou v ruce a pocitem, že mi právě někdo oznámil, jaký bude můj životní plán.
Tchyně měla na všechno názor.
„Tak už je čas, co?“ ptala se při každé návštěvě, jako by těhotenství bylo položka na seznamu.
„Mirek byl úžasné miminko, zaslouží si vlastního syna.“
Smála jsem se tomu, ale někde v hloubi duše jsem věděla, že to nemyslí jen symbolicky.
Když jsme jí oznámili, že čekáme dítě, první otázka zněla:
„A bude to kluk, že?“
„Nevíme,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„Ale v naší rodině se vždycky rodili chlapci,“ pronesla naprosto vážně, jako by mluvila o diagnóze.
Ultrazvuk později ukázal, že čekáme holčičku. Mirek byl šťastný. Já taky.
Jen jeho máma ne. „To se určitě spletli,“ prohlásila. „Kolikrát se stane, že to špatně vidí.“
Až když se naše dcera narodila, musela uznat, že se nespletli. Ale ani tehdy se netvářila nadšeně.
„Vidělas to dítě rozbalené?“ zeptala se mě druhý den po porodu.
Mirek se rozesmál, myslel si, že to říká v legraci. Jenže neříkala.
Roky plynuly. Tchán se s vnučkou mazlil, bral ji do parku, smál se s ní.
Tchyně ji pohladila po hlavě, ale z jejího pohledu mizelo teplo.
Když se narodila druhá holčička, neřekla ani gratulaci. Jen suše poznamenala:
„Tak snad už jste skončili.“
Dárky kupovala, aby se neřeklo.
Nikdy holky nevzala k sobě na prázdniny, nikdy je nepozvala jen tak.
Když jsme jednou navrhli, že by mohly přespat u prarodičů, odpověděla:
„To by bylo složité, ony jsou přece jen živější.“
Živější znamenalo – „nejsou kluci“.
Tchán si je občas bral tajně – na zmrzlinu, do kina, na hřiště.
Vždycky říkal: „Ať to maminka neví.“
A mně bylo líto, že tohle všechno musí být potají.
Čas šel dál, holky rostly, a tchyně pořád čekala na vnuka, který nikdy nepřišel.
Nejstarší dcera, Anna, odmaturovala s vyznamenáním a teď studuje medicínu.
Doufala jsem, že to s tchyní konečně něco udělá – že když už nemá vnuka, možná aspoň ocení, že vnučka pokračuje v rodinné tradici.
Ale ne. Jen pokrčila rameny a řekla:
„No jo, ženské se v medicíně těžko prosazují. To nebude mít lehké.“
Mirek se snaží. Chce, aby se máma a holky vídaly, ale pokaždé to skončí stejně – krátká návštěva, formální úsměv, neupřímná pochvala.
Někdy vidím, jak ho to bolí víc než mě. Protože on pořád doufá, že se to zlomí. Já už ne.
Dnes už si říkám, že ochuzená není moje dcera ani já.
Ochuzená je tchyně.
Má zdravé, chytré a veselé vnučky, ale místo toho, aby je měla ráda, drží se své představy, že lásku si zaslouží jen ti, kdo pokračují v rodové linii.
A možná právě proto bude v tom domě s naleštěnými diplomy a fotkami v bílých pláštích sedět sama – obklopená minulostí, ale slepá k budoucnosti, která jí mohla říkat „babičko“.
