Článek
Pracovala jsem v jedné menší mezinárodní firmě v Brně jedenáct let. Měla jsem na starosti provoz kanceláře, chod administrativy, komunikaci s dodavateli. Byla to práce, která mi sedla — měla jsem systém, měla jsem jistotu, měla jsem lidi, kterým jsem důvěřovala. A především… měla jsem tam šéfa, kterého jsem respektovala a upřímně obdivovala.
Jmenoval se Radek. Byl typ člověka, který uměl vést, uměl podpořit, a přitom se na něj dalo spolehnout i lidsky. Kdybych měla ukázat někoho jako příklad dobrého manažera, byl by to on. Byl důsledný, ale férový. Náročný, ale lidský. Postupem času jsem si k němu vytvořila zvláštní druh vztahu — profesionální, hluboce důvěrný, bez jediného náznaku něčeho intimního. Ale přesto výjimečný. Sdíleli jsme pracovní tajemství, firemní vize, někdy osobní drobnosti. Měla jsem pocit, že jsem pro něj něco jako pravá ruka.
Nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo změnit.
Jenže jednoho týdne jsem si všimla, že Radek je jiný. Chodil pozdě, byl odtažitý, bral si telefonické hovory za zavřené dveře a občas zmizel na půl dne bez vysvětlení. Na první pohled maličkosti, ale člověk, který s ním roky pracoval, musel cítit, že něco není v pořádku. A já to cítila. Bylo to neobvyklé, znepokojivé.
A pak — a to dnes zní absurdně — jsem si začala říkat, jestli nejde o mě. Jestli se nechystá říct mi něco osobního. Něco hlubšího. Něco, co překračuje náš pracovní vztah. V hlavě mi probleskla myšlenka, že třeba opravdu znamenám víc, než jen zaměstnankyni, kterou si váží.
A pak přišel den, kdy mě pozval do své kanceláře.
Srdce mi bušilo. Šla jsem tam s podivným očekáváním, s pocitem, že možná konečně vysloví něco, co mezi námi viselo v tichu posledních týdnů. Ale to, co následovalo, bylo všechno, jen ne romantické.
Radek seděl u stolu, papíry rovně srovnané před sebou. Nebyl nervózní, spíš smutný. „Petro,“ začal, „musím s tebou mluvit o něčem zásadním.“
A pak to přišlo.
„Naše česká pobočka bude k 1. červenci uzavřena. Celé vedení se přesouvá do Polska. Tvoje pozice se ruší.“
Vedle jeho telefonu ležela moje výpověď. Černé razítko, firemní logo, datum. Někdo jiný by možná v tu chvíli začal plakat, křičet, ptát se „proč zrovna já“.
Já jsem jen seděla a vnímala ticho.
A přemýšlela, co vlastně cítím. A bylo skoro absurdní zjistit, že to není panika, vztek ani zoufalství. Byla to zvědavost. Jako by se ve mně něco probudilo — ne hněv, ale zvláštní klid: Tak dobře. A co bude dál?
Ptala jsem se sama sebe, jestli to byl šok, nebo přijetí. Jedenáct let. Znala jsem každý kout té kanceláře, každou rutinu, každou změnu software i kávovarů. Nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že přijde konec. A přesto byl najednou upečený, podepsaný, ohlášený.
Nevím, jestli mě víc bolela ztráta práce, nebo to, že moje tajná, nikdy nevyslovená představa o tom, že náš vztah s Radkem má nějaký speciální význam, se rozpadla během jedné minuty. Ne že by to bylo něco milostného — ale věřila jsem, že kdyby se něco dělo, bude mě to týkat. Že budu vědět, že budu součást týmu, „který je u toho“. A místo toho jsem seděla s výpovědí v ruce jako někdo, komu zrovna skončil film, který považoval za vlastní život.
Ten den jsem odešla z kanceláře, prošla kolem automatů v přízemí a vyšla ven do studeného vzduchu. A najednou jsem si uvědomila, že i když práce byla můj jistý bod, nikdy nemůže být jedinou jistotou. Že důvěra ve vztah — byť profesní — není ochrana před změnou. A že někdy, i když věříte, že máte pevnou půdu pod nohama, stačí jedna věta, a stojíte na ničem.
Ale možná… možná to není konec. Možná je to začátek něčeho jiného. Něčeho, co si ještě neumím představit, ale co může přinést nový vzduch. Protože někdy, když vám někdo zavře dveře, zjistíte, že jste příliš dlouho seděli v místnosti, kde jste měli dávno vstát.
