Článek
Žiju už pár let v cizině a domů se dostanu tak jednou do roka. Vždycky si naplánuju návštěvy rodičů, babičky, pár přátel… ale tentokrát jsem se nejvíc těšila na jedno jediné – večer s Bárou, mojí nejlepší kamarádkou z vejšky.
Na studiích jsme byly nerozlučné. Spaly jsme na kolejích v jednom pokoji, zvládaly zkoušky na poslední chvíli a plánovaly, že po škole procestujeme Evropu. Jenže život se posunul jinam. Já zůstala sama a v klidu, ona se vdala, má dítě a klasický rodinný kolotoč. Ale pořád jsme si rozuměly — aspoň přes zprávy.
Když jsem jí psala, že budu na pár dní v Praze, byla jsem nadšená, že kývla na společnou večeři.
„Zarezervuju nám stůl v té vinárně na Vinohradech, kde jsme byly naposled,“ napsala.
„Perfektní! Těším se jak malá,“ odepsala jsem.
Celý den jsem se chystala — pěkné šaty, lehký make-up, nálada výborná. Po večeři jsem chtěla někam na drink, jako dřív. Trochu si postěžovat, trochu se smát. Prostě ženský večer.
Jenže místo vína přišlo dítě
Sedím ve vinárně, objednávám si sklenku a čekám. Otevřou se dveře – a přichází Bára.
S kočárkem.
„Promiň,“ usmívá se omluvně. „Petra bolí hlava, tak jsem radši vzala Matýska s sebou.“
Na chvíli jsem měla chuť se otočit a odejít. Ale řekla jsem si – vydrž, Kájo, jsi dospělá, zvládneš to.
Jenže už po pěti minutách mi bylo jasné, že z dámského večera nic nebude. Bára mi sice pokládala otázky, ale než jsem stihla odpovědět, ozvalo se:
„Matýsku, nesedej si na zem! Ne, to se nejí! Dej to tam zpátky!“
Snažila jsem se usmívat, jenže v duchu jsem počítala minuty. Každý můj pokus o konverzaci končil křikem nebo rozlitým džusem.
Když se hranolky vrátí na stůl
Po půlhodině dorazilo jídlo. V duchu jsem si říkala – konečně chvíle klidu. Jenže Matýsek se vrhl na talíř tak hladově, jako by týden nejedl. Nacpal si do pusy hrst hranolků, zakašlal… a já si fakt začala v duchu vybavovat, jak se dělá Heimlichův chvat.
Naštěstí nezmodral. Jen za pár vteřin všechno, co měl v puse i v žaludku, skončilo na stole.
„No jo, asi ho chytla ta viróza, co teď koluje ve školce,“ řekla Bára s klidem zenového mistra.
A to byl okamžik, kdy jsem ztratila jakoukoliv chuť na jídlo, víno i společnost. Vytáhla jsem z peněženky pár bankovek, položila je na stůl a vstala.
„Víš co, Baru, já radši půjdu. Zítra mám brzký vlak,“ řekla jsem co nejvlídněji.
„Ty se zlobíš, že jsem ho vzala?“ zeptala se nechápavě.
„Ne, vůbec. Jen jsem asi špatně pochopila význam slov dámský večer,“ odpověděla jsem a oblékla kabát.
Dezinfekce po česku
Venku jsem se zastavila v nonstopu, koupila si víno a v hotelu si nalila sklenku.
„Na přátelství, která přežijí všechno,“ zamumlala jsem ironicky.
A pak jsem si dodala – teda všechno kromě tříletého dítěte s virózou.
