Článek
Byla to moje rozlučka se svobodou. Poslední večer před svatbou, před „novým životem“, jak říkal Michal, můj svědek a organizátor celé akce. A já měl jen jednu podmínku — žádné striptérky, žádné „překvapení“ z agentury. Řekl jsem to jasně, několikrát, všem. „Kluci, fakt ne. Nechci žádnou cizí ženskou, nechci Adélu ztrapnit. Udělejme to v klidu. Pivo, rum, blbý historky, konec.“ Všichni kývali, že jasně, že rozumí. Jasně.
Rozlučka začala nevinně. Nejprve hospoda, kam chodíme roky. Pár panáků, smažák, typické kecy o tom, že jsem „poslední z bandažů, co padne do manželství“. Po půlnoci už to jelo. Hudba, zpívání, další panáky, přesun do klubu. „Půjdeme jen na jedno,“ říkal Michal. To „jedno“ mělo světelnou show, tanečnice a tolik alkoholu, že i barman ztratil přehled, co komu lije.
Někde mezi třetím a pátým panákem jsem ztratil pojem o čase. Vybavuju si jen útržky – jak se směju, jak mě někdo fotí, jak se mi plete jazyk. Pak tma. Doslova. Jak když někdo vypne proud.
Probudil jsem se s bolavou hlavou a úplně vyschlým krkem. Ležel jsem v cizím pokoji, na gauči nebo posteli – to jsem hned nepoznal. Bylo světlo. Mžourám a první, co vidím, jsou dlouhé vlasy vedle mě. Nahé rameno. Ženské. A pak ten děs. Takový ten mrazivý, co ti vrazí do žaludku dřív, než mozek stihne zpracovat realitu.
„Do prdele…“ vyklouzlo mi z pusy. Sedl jsem si a koukám – vedle mě leží holka, asi třicet, tmavé vlasy, výrazná oční linka, trochu rozmazaná. Na sobě jen prostěradlo. Otočila se, zívla, a s úsměvem řekla: „Dobré ráno, ženichu.“
Zmrznul jsem. „Co… co se stalo?“ koktám.
„To si nepamatuješ?“
„Ne.“
„Tak to možná bude lepší,“ řekla a vstala. V tu chvíli jsem měl chuť se propadnout. Můj mozek jel na přetížený výkon – Jak to vysvětlím Adéle? Co jsem udělal? Jak jsem mohl být takovej idiot?
Když jsem našel kalhoty, tričko a mobil, vyběhl jsem z pokoje ven. V obýváku seděl Michal s dalšíma dvěma klukama, popíjeli kafe a tvářili se, jako by se nic nedělo.
„Kámo,“ usmál se Michal, „tak jaká byla noc?“
„Co to mělo bejt?!“ zařval jsem.
„Klídek, klídek, hned se nečerti.“
„Říkal jsem vám, žádné ženské! Žádné striptérky, žádný bordel!“
„No…“ natáhl Michal, „řekněme, že to byla třešnička na dortu.“
Zvedl jsem se a bez dalších slov odešel. Nevěděl jsem, jestli mám brečet, nebo někoho praštit. Hlava mi třeštila, žaludek se obracel. Celý zbytek dne jsem měl chuť se Adéle přiznat. Jenže jak? Co bych jí řekl? „Promiň, miláčku, nevím, jestli jsem tě podvedl, ale vypadá to tak?“ Nakonec jsem si řekl, že počkám. Aspoň do svatby. Že to třeba nějak přejde.
O pár dní později jsme se sešli na společné večeři — já, Adéla, Michal se svojí novou přítelkyní. Chtěl jsem to celé přetlačit, být v pohodě, zapomenout. A pak to přišlo. Michal se zvedl, s úsměvem podal ruku své partnerce a řekl:
„Tak, tohle je Petra.“
Zvedl jsem oči. A málem jsem se udusil vodou.
Byla to ona. Ta z toho rána.
Musel jsem vypadat, jako bych viděl ducha. Ona se jen culila, Michal se smál a ostatní nic netušili.
„No ne,“ vyhrklo ze mě, „my… my se známe.“
Michal vyprskl smíchy. „Jo, to bych řekl! Petra ti měla dát lekci, abys nezapomněl, že alkohol a rozlučky nejsou kamarádi.“
Nechápal jsem.
„Žádná agentura, žádný sex, nic,“ smál se Michal. „Jen jsme tě chtěli vystrašit. Petra si lehla vedle tebe, když jsi spal, a čekala, až se probudíš. Ta tvoje panika byla k nezaplacení.“
Chvíli jsem jen zíral. A pak jsem se začal smát taky. Nejdřív nejistě, pak naplno. Adéla se přidala, i když úplně nechápala, co se děje.
Večer skončil v pohodě. Petra se smála, Michal se smál, já si konečně oddechl. A když jsme šli domů, Adéla se na mě otočila a řekla:
„No vidíš, tak sis to aspoň pořádně zapamatoval.“
Jo, zapamatoval.
Že kámošům se dá věřit jen do chvíle, než dostanou nápad, jak tě „pobavit“.
A že nejhorší ráno v životě může být i to, po kterém se nakonec ukáže, že se vlastně vůbec nic nestalo.
