Článek
Jsem pokladní… a tu práci dělám už nějakou dobu. Dost dlouho na to, abych věděla, že to není jen o markování zboží a vracení drobných. Je to hlavně o lidech. O jejich náladách, spěchu, frustraci… a bohužel čím dál častěji i o jejich aroganci. A teď, před svátky, je to celé ještě o mnoho horší.
Obchod je plný od rána do večera. Vozíky naložené k prasknutí, fronty až do uliček, hluk, nervozita. Každý má pocit, že právě on spěchá nejvíc. A spousta lidí si zřejmě myslí, že když u nás nechají pár tisíc za nákup, dávají mi tím osobně práci a já bych jim za to měla být vděčná až do konce života. Nejlépe mlčet, usmívat se a snášet úplně všechno. Jenže místo slušnosti často přichází chování jak řeznický pes. Bez pozdravu. Bez poděkování. Bez respektu.
Sedím za kasou a jedu pořád dokola ten stejný kolotoč. Píp… další zboží… píp… fronta roste, lidi jsou čím dál víc protivní. Když se něco zadrhne, vím, že se jejich pohledy okamžitě stočí na mě. Jako bych za to mohla já. Přitom se snažím jet co nejrychleji, neudělat chybu, být slušná. Pozdravím. Často bez odezvy. Rozloučím se. Zase ticho. Jakoby základní slušnost byla něco navíc.
Samostatná kapitola je ovoce a zelenina. Každou chvíli někdo zapomene zvážit zboží. Pytlík bez štítku, žádný kód, nic. A já musím říct: „Prosím vás, tohle je potřeba zvážit.“ Jenže pokladní nikam chodit nemůže. Nemůžu vstát a jít to řešit sama. Tak toho člověka pošlu zpátky k váze. A tím se zastaví celá fronta. Lidi začnou funět, nadávat, házet otrávené pohledy. A viník? Samozřejmě já. Ne ten, kdo to zapomněl. Já.
Další věc jsou cenovky. Lidi si často přehlédnou regál, vezmou špatné zboží, nevšimnou si drobného textu… a pak se se mnou hádají, že „tam byla jiná cena“. Já s tím za kasou nic neudělám. Nemůžu odbíhat po prodejně. Tak je pošlu na informace. Tam se kolegové jdou podívat přímo k regálu, ověří, jak to skutečně je, a teprve pak se situace řeší. Jenže to zákazníky nezajímá. Pro ně jsem já ta první na ráně. A kvůli pár korunám jsou schopní se hádat, křičet a dělat scény, jako by šlo o existenční problém.
Když zrovna nesedím za kasou a pomáhám na samoobslužných pokladnách, je to další zkouška nervů. Neustále někdo něco špatně namarkuje, zapomene zadat pečivo, naskenuje zboží dvakrát. A pak se rozčiluje. Ne na sebe. Na pokladnu. Na mě. Senioři… u těch to chápu. Tam mám trpělivost. Ale mladí lidi? Ti, co mají v ruce nejnovější telefon a celý den zvládají složité aplikace? I ti mají často problém správně něco „naťukat“ a tváří se, jako by po nich někdo chtěl nemožné.
A do toho všeho si spousta lidí myslí, že máme hromadu peněz. Protože obchody všude inzerují, kolik si pokladní vydělají. Jenže realita je jiná. Ty částky jsou často hrubé, podmíněné odpracovanými víkendy, svátky, nočními, přesčasy. Není to tak, že bych si sedla za kasu a odcházela domů s plnou kapsou. Ale lidi mají pocit, že když máme „takové peníze“, můžou si k nám dovolit cokoliv. I chování, za které by se jinde styděli.
Nejhorší na téhle práci není únava ani bolest nohou. Nejhorší je pocit, že pro spoustu lidí nejsem člověk. Jen překážka mezi nimi a jejich nákupem. Někdo, na koho si můžou vylít vztek, protože se nebrání. Protože „je to jen pokladní“.
A přitom by stačilo tak málo. Pozdravit. Poděkovat. Nehádat se kvůli každé hlouposti. Uvědomit si, že za tou pokladnou sedí člověk. Ne robot. Ne fackovací panák. Jen někdo, kdo se snaží dělat svou práci co nejlépe.
