Článek
Když se teď dívám zpátky, říkám si, že jsem měl být chytřejší. Ne zlý, ne sobecký, jen… opatrnější. Chtěl jsem pomoct, to ano. Jenže dobré úmysly někdy nadělají víc škody než užitku.
Po mateřské byla Hanka nejistá. Viděl jsem to každý den – jak ráno stojí před skříní, jak se přesvědčuje, že na ni nikdo nebude koukat skrz prsty, jak si opakuje, že tři roky doma nejsou ostuda. Večer seděla na gauči, dítě konečně spalo, a ona se mě ptala, jestli ještě vůbec dokáže fungovat v normálním pracovním režimu.
„Všichni kolem mě povýšili, posunuli se. A já? Já mám v hlavě kašičky a dětský pláč,“ říkala.
Zrovna v té době se u nás uvolnilo místo v back office. Já vedu sales, takže s tím oddělením nepracuju přímo, ale kontakty mám. Znal jsem jejich šéfovou, věděl jsem, že potřebují někoho spolehlivého, kdo se nebojí papírů a rutiny. A Hanka taková vždycky byla.
Tak jsem ji doporučil. Otevřeně, bez kliček. Řekl jsem, že je to moje žena, že si stojím za tím, že je dobrá. A ona šla na pohovor stejně jako všichni ostatní.
Vzali ji. Pamatuju si, jak šťastně se usmívala, když to přišlo. A já měl radost s ní. Měl jsem pocit, že jí vracím něco z toho, co obětovala během mateřské. Tehdy mě nenapadlo, že právě tam začíná série problémů, které jsem vůbec nečekal.
První komplikace byla… ona sama. V práci se snaží, to jí upřít nemůžu. Jenže její nejistota nezůstala doma. Každý druhý den mi přistane zpráva:
„Prosím tě, používá se tahle šablona? Nebo ta starší?“
„Neměla jsem se toho klienta zeptat ještě na něco?“
„Můžu to poslat takhle, nebo je to blbost?“
A já v salesu řeším úplně jiné věci. Kampaně, targets, lidi, kteří mají pocit, že jim zničí život jeden ztracený obchod. Jenže večer doma pokračuju v práci – jen v jiné podobě. Můj pracovní notebook se zavře a místo něj přijde Hanka s dalšími otázkami.
Nemůžu jí říct, ať to neřeší. Vím, proč to dělá. Chce si být jistá, že tam nezklame. Jenže pro mě se tím práce a domov slily do jedné šedé hmoty.
Druhá věc přišla nečekaně: její tendence zdůrazňovat, kdo jsem. Ona v tom nevidí problém. Je na mě hrdá, to vím. Ale když slyším z kuchyňky:
„Já se zeptám manžela, on v salesu ví všechno první,“ píchne mě u srdce.
Nechce tím nikoho shazovat, jen se snaží zapadnout, být vtipná, uvolněná. Jenže lidi to slyší jinak. Tvrdé firemní ucho slyší vždycky to nejhorší. Najednou to vypadá, jako by si tím její kolegové měli dávat pozor, co před ní říkají. A že má dveře pootevřené víc než oni.
Někdy vidím ty pohledy, když jdu kolem jejich oddělení. Takové to tiché:
„Aha, jemu se bude samozřejmě líbit, že jeho paní sedí tady.“
A pak jsou tu řeči. Ty mě drtí nejvíc.
„Veselej si tam dosadil manželku.“
„No, to se pak dobře pracuje, když máš nahoře takovou oporu.“
„Teplé místečko, co?“
A to je na tom nejhorší – já nejsem její nadřízený. Nemám s jejím hodnocením nic společného. Ale jsem dost vysoko na to, aby lidé předpokládali, že mám prsty i tam, kde je nemám. Přesně ten druh jedovaté domněnky, který se šíří po kancelářích rychleji než chřipka.
Když ji její šéfová chválí, někteří to přisuzují mně. Když jí něco nejde, cítím z kolegů skoro úlevu, jako by se tím vyrovnávalo nějaké nepsané skóre. A já stojím uprostřed a připadám si jako člověk, který spustil lavinu, aniž by chtěl.
Doma se o tom těžko mluví. Jednou jsem naznačil, že by možná bylo lepší, kdyby se v práci míň odkazovala na mě. Ne jako zákaz, jen jako jemný návrh.
„Ty se za mě stydíš?“ zeptala se.
A bylo to. Já chtěl chránit ji, její pozici, náš vztah doma i reputaci v práci. Ona slyšela jen odmítnutí. Od té doby se tomu tématu vyhýbáme. Jenže to neznamená, že neexistuje. Visí mezi námi jako kouř, který nikdo nechce rozfoukat.
Teď už vím, že jsem si měl dát pozor. Nejde o to, že by si tu práci nezasloužila. Naopak – dělá ji dobře. Jen jsem podcenil, jak citlivé je prostředí firmy na jakékoliv rodinné vazby. A jak citlivá je ona na každý náznak kritiky.
Možná jsem měl nechat osud, ať si ji najde sám. Možná jsem ji měl přimět hledat práci jinde, v úplně jiné firmě, kde bych nebyl „ten z vedení“.
Místo toho jsem nás obklopil pavučinou drobných napětí, která nikdo nahlas nepojmenuje, ale všichni je cítí. A já?
Já si každý den kladu stejnou otázku:
Pomohl jsem jí… nebo jsem jí to vlastně všechno jen zkomplikoval?
A jestli mám být upřímný – bojím se, že pravda bude spíš ta druhá.
