Článek
Když jsem po výšce nastoupil do korporátu, neměl jsem žádné velké iluze. Věděl jsem, že začínám odspodu. Back office, tabulky, maily, procesy, které nikdo nemá rád, ale někdo je dělat musí. Makal jsem poctivě, ale nikdy bych o sobě netvrdil, že patřím mezi největší tahouny firmy. Nebyl jsem nejzkušenější, nejchytřejší ani nejambicióznější. Prostě normální zaměstnanec.
Co mi šlo, byly jazyky. Angličtina samozřejmost, němčina docela slušně, něco málo polsky díky škole. Žádný zázrak. Dneska umí jazyky skoro každý. Rozhodně to nebylo něco, kvůli čemu by mi někdo měl rovnou dávat lepší pozici.
Vedle práce jsem chodil cvičit. Ne do obyčejného fitka, ale do jednoho dost luxusního. Upřímně – nebýt toho, že tam pracuje moje přítelkyně a dokázala mi zařídit výhodné vstupné, nikdy bych si to nemohl dovolit. Bral jsem to jako malý bonus k životu, nic víc.
A právě tam jsem začal potkávat jednoho ze svých nadřízených. Ne jen nějakého manažera, ale oblastního ředitele, který má na starosti půl republiky. Když jsem ho viděl poprvé, zarazilo mě to. Říkal jsem si, jestli si mě vůbec pamatuje, jestli ví, kdo jsem. Zpočátku jsme se jen zdravili. Potkali jsme se u strojů, v šatně, maximálně krátké „ahoj“.
Dlouho jsem přemýšlel, jestli se mám snažit navázat nějaký kontakt. Nechtěl jsem působit vtíravě nebo vypočítavě. Nakonec to vyřešila náhoda. Jednou jsme oba chtěli na stejný stroj. Slovo dalo slovo, prohodili jsme pár vět o cvičení, o tom, jak často chodíme, co koho bolí. Nic pracovního.
Od té doby jsme se začali bavit častěji. Pořád nenuceně. O tréninku, o jídle, o dovolených. Postupně jsme si začali tykat. Ani nevím kdy. Prostě se to stalo. Začalo mi docházet, že mimo kancelář je úplně jiný člověk než na poradách. Normální chlap, co si jde po práci zacvičit a vyčistit hlavu.
Časem jsme se začali bavit i o práci. Ale nenápadně. Já se občas zeptal na něco obecného, on se mě občas zeptal, jaká je nálada v kanceláři, co si lidi myslí o novinkách, o změnách. Takové ty věci, které se neřeší oficiálně, ale spíš mezi řečí. Nikdy jsem neměl pocit, že bych mu lezl do zadku. Prostě jsme si povídali.
Tenhle režim trval víc než rok.
Pak se u nás uvolnila jedna pozice. Člověk, který ji dělal, měl na starosti mimo jiné komunikaci se zahraniční mateřskou firmou v Německu a pobočkami v dalších zemích. Když jsem to slyšel, ani mě nenapadlo, že by se to mohlo týkat mě. Věděl jsem, že ve firmě jsou kolegové s větší praxí, lepšími výsledky, delší historií.
O to větší šok byl, když si mě jednoho dne zavolal můj teamleader do kanceláře. Řekl, že se uvolnila pozice a že by mi ji chtěl nabídnout. Seděl jsem tam a poslouchal, jak mi vysvětluje náplň práce, zodpovědnost, očekávání. V hlavě mi běželo jediné: proč já?
Nepřišlo mi, že bych byl nejlepší kandidát. Připadalo mi to zvláštní. Samozřejmě jsem měl radost, ale zároveň mi to vrtalo hlavou. Říkal jsem si, jestli o tom ví oblastní ředitel. Jestli to není nějaké nedorozumění.
Odpověď přišla ještě ten den večer.
Potkal jsem ho ve fitku. Sotva mě uviděl, usmál se a hned spustil: „Tak co, bereš to?“ V tu chvíli mi to došlo. Neřekl to nijak povýšeně, spíš přátelsky. Jako by šlo o samozřejmost.
Najednou mi bylo jasné, že to povýšení není jen o mých schopnostech nebo výkonech. Že v tom hrají roli i vztahy. Známost. Důvěra. To, že o mně měl nějakou představu mimo tabulky a hodnocení.
Chvíli jsem o tom přemýšlel. Jestli je to fér. Jestli bych to měl odmítnout. Jestli si to „zasloužím“. A pak jsem si řekl, že podobné otázky si klade málokdo. Povýšení jsem vzal. Bez dlouhého rozmýšlení.
Dneska tu práci dělám. Učím se za pochodu. Někdy mám pocit, že plavu, jindy že to zvládám líp, než jsem čekal. Vím, že jsou lidé, kteří by na té pozici byli možná technicky lepší. Ale taky vím, že práce není jen o výkonech. Je i o důvěře, komunikaci a tom, jestli si s vámi někdo dokáže představit spolupráci.
Nestěžuji si. Jsem spokojený. A jestli jsem se na tuhle pozici dostal víc díky známostem než díky číslům, tak s tím dokážu žít. Protože realita je taková, že svět nefunguje jen podle tabulek. A já jsem měl prostě štěstí, že jsem ho potkal ve fitku.
