Článek
Už několik let po sobě mám Vánoce nastavené úplně stejně. Štědrý den trávím doma s manželkou a dětmi, to je pro mě základ. Stromek, večeře, dárky, pohádky, trochu pohody. Ale hned další dny už jsem v práci. Vždycky. Pro kolegy i vedení je to vlastně výhra. Když všichni řeší dovolené, rodiny a odjezdy pryč, já jsem ten, kdo bez řečí pokryje sváteční dny v kanceláři. Nikdo se moc neptá proč. Většina si myslí, že mi jde o sváteční příplatky, bonusy, volno navíc. Nikomu to nevyvracím. Nemám důvod.
Pravda je ale trochu jiná. Já do práce o svátcích nechodím kvůli penězům. Chodím tam proto, že mám klid. A hlavně proto, že mám výmluvu.
Moje rodina nikdy nebyla úplně jednoduchá. Vlastně odjakživa jsem měl pocit, že do ní tak úplně nezapadám. Už od doby, kdy jsem si vybral školu, se to s nimi táhlo. Podle nich byla špatná. Málo prestižní. Málo jistá. Když jsem se oženil, bylo to špatně znovu. Manželka jim nesedla, protože nebyla „z našeho světa“. Když jsem zůstal dělat práci, která mě živí dodnes, zase to nebylo dost dobré. Vždycky měli pocit, že vědí líp, co bych měl dělat, jak bych měl žít a s kým bych se měl stýkat.
Dalo by se to všechno přežít, kdyby to nebylo pořád dokola. Každá návštěva se dřív nebo později zvrtla ve stejný scénář. Nejprve formální řeči, potom rýpání, narážky, otázky, které už jsem slyšel stokrát. Proč jsem nešel jinam. Proč se nestýkám s tímhle nebo tamtím. Proč moje žena není taková nebo maková. A k tomu neustálé pobízení k pití. „Tak si dej, dneska jsou přece svátky.“ „Jeden panák ještě nikoho nezabil.“ A tak pořád dokola.
Nikdy mě nebavilo se opíjet. Nikdy mě nebavilo vysvětlovat to pořád dokola. A už vůbec mě nebavilo být svědkem rodinných hádek, které se rozjely pokaždé, když se někdo napil víc, než měl. Stačila jedna blbá poznámka a bylo zle. A já jsem tam seděl, mezi vlastními lidmi, a připadal si cizí.
Když jsem si jednou před lety vzal na svátky směny, byla to vlastně náhoda. Potřebovali někoho, kdo zůstane mezi svátky v kanceláři, a mně to tehdy bylo jedno. Tehdy jsem poprvé řekl doma, že nemůžu přijet na návštěvu, protože jsem v práci. Překvapilo mě, jak snadno to prošlo. Nikdo se nehádal. Nikdo se neurazil. Prostě to vzali jako fakt.
A mně se ulevilo.
Od té doby to dělám každý rok. Štědrý den doma, to je pro mě svaté. Děti by mi nikdy neodpustily, kdybych tam nebyl. A ani já bych si to neodpustil. To je jediný skutečný sváteční den, který prožíváme jako rodina. Ale potom už se klidně vracím do práce. Do ticha kanceláře, kde se nic neřeší, kde nikdo nekřičí, kde se nikdo nehádá.
Kolegové jsou vlastně rádi. Vždycky slyším něco jako: „Ty jo, ty jsi blázen, že jdeš mezi svátky do práce.“ „Aspoň se někdo obětuje.“ Nadřízení to berou jako samozřejmost a vlastně mi to ani nijak extra nepřipomínají. Mají pokryté dny, které nikdo nechce. A to jim stačí.
Nikdo se mě nikdy vážně nezeptal, proč to dělám. A upřímně, ani bych to nikomu nevykládal. Vysvětlovat, že radši sedím v prázdné kanceláři u počítače než u stolu plného příbuzných a napjaté atmosféry, by asi stejně moc lidí nepochopilo.
Rodině pokaždé řeknu to samé. „Bohužel nemůžu, mám službu.“ Občas někdo zkusí poznámku, že by se to dalo vyměnit, že by se to dalo zařídit. Ale já to vždycky zahraju do ztracena. A většinou se to tím uzavře.
Někdy mám kvůli tomu špatné svědomí. Říkám si, že bych to třeba měl překousnout, že je to přece rodina. Že člověk má vydržet. Ale pak si vzpomenu na ty rozhovory, na ty výčitky, na ty pohledy a narážky, a to svědomí mě zase rychle přejde. Uvědomím si, že klid má pro mě větší cenu než formální setkání u stolu.
Nejde o to, že bych je nenáviděl. To ne. Jen jsem se s nimi nikdy nedokázal úplně uvolnit. Vždycky jsem tam byl spíš jako host než jako někdo, kdo tam přirozeně patří. A po těch letech už nemám potřebu to lámat přes koleno.
Takže každé Vánoce to mám vlastně stejné. Jeden den doma, opravdu doma, s těmi, které jsem si vybral sám. A pak práce. Prázdná kancelář, ticho, kafe z automatu, občas kolega na chodbě. Pro někoho smutná představa. Pro mě docela úleva.
A hlavně mám klid. Nemusím nic vysvětlovat, nemusím se hádat, nemusím nic odmítat. Jen si odsedím své hodiny a mám pocit, že jsem zase o rok oddálil věci, které stejně nikdy vyřešit nešlo.
Možná je to zbabělé. Možná pohodlné. Ale zatím mi to funguje. A dokud mi to bude fungovat, asi na tom nebudu nic měnit.
