Článek
Když jsme měli první dítě, všechno bylo od nuly. Malé bydlení, rozbitá pračka, olítaná Fabie, která startovala jen když se jí chtělo. Po nocích jsem dodělával školu, protože život si nevybral vhodný termín. Neexistovalo „počkejme, až to bude ideální“. Prostě to přišlo. A s tím přišla odpovědnost, ať se mi to hodí do diáře nebo ne.
Byli jsme dva, co jedou na výpary, učí se přežít, staví život z ničeho. Znáš to — levná káva, instantní polívky, dítě řve, ty spíš tři hodiny a ráno vstaneš a jedeš dál.
A pak byla moje sestra a její manžel. Ukázkoví vítězové života. „My si užijeme, než budeme mít děti.“ „Chceme mít nejdřív jistoty.“ „Nechceme spadnout do stereotypu.“ Hráli si na chytré. Na strategické. Nastavovali život jako projekt v korporátu: milník A — dům, milník B — nové auto, milník C — tři dovolené ročně, milník D — možná dítě.
Já tehdy držel hubu. Protože jsem si občas taky říkal — možná to fakt zkazil. Kamarádi tehdy řešili, jaký MacBook si koupí. Já řešil plenky v akci. Oni dělali kariéru. Já dělal kašičku.
Občas mě to hryzalo:
Nezasekl ses? Co když sis ve dvaceti zasekl kariéru? Co když sis ten start fakt zničil?
A nebylo to jen o myšlenkách — někdy jsem byl tak unavený, že jsem si sedl v koupelně na okraj vany, zhasl světlo a jen tiše dýchal. Byly dny, kdy jsem měl pocit, že jedu čistě na nervy a kofein, kdy jsem si říkal: „Jak tohle dlouhodobě přežiju?“ Hlava unavená, ruce unavené, nervy napnuté. Nebyl to heroismus. Byla to syrová realita, ve které tě podrží jen to, že když to malé na tebe natáhne ruce, svět se srovná a ty si řekneš — jo, tohle má cenu.
Jenže zatímco oni po škole teprve nastupovali na junior pozice a učili se chodit v práci, já už měl roky odmakáno. Oni přišli s diplomem. Já přišel s praxí, zkušenostmi a disciplínou, kterou ti dá jen realita. Když oni objevovali, co znamená odpovědnost, já už v ní jel dávno. A když jsem si školu dodělal po večerech, potkali jsme se „na papíře“. Jen já měl mezi řádky něco navíc: přežitý život, ne jen hotovou státnici.
Pak čas tikal dál. Druhé dítě, víc chaosu, ale taky víc jistoty, že jsme neudělali chybu. Dnes je jedno už velké, hlídá si samo budík, chodí do školy, roste. A najednou mám chvíle, kdy si udělám kafe v klidu a nemám pocit, že svět hoří. Naopak — že ten největší boj už jsem zvládl.
A moje sestra?
Její život pořád vypadá luxusně. Pořád ty dovolené, pořád ty drinky, pořád fotky v plavkách u hotelového bazénu. Jen už je na nich něco jiného než dřív. Takové… ticho v očích.
Ona si myslela, že všechno stihne. Že život počká, až ona řekne. Že děti jsou položka, kterou si můžeš odložit na později jako nový iPhone.
A teď? Teď se snaží. A nejde to. A svět už není tak jistý. Kalendář najednou není kámoš, ale timer. A v těch nejtišších chvílích z ní sálá panika, kterou by před rokem popřela.
Neříkám nic. Nechci. Tohle není vítězství.
Ale život občas prostě rozdá karty takhle:
někdo začne dřív a doběhne tam, kde má být.
Někdo čeká na ideální moment, a ten nikdy nepřijde.
Ona má hotelové snídaně pro dva.
Já mám dětský smích v kuchyni. A pocit, že jsem byl u všeho, co fakt stálo za to.
