Článek
Nikdy jsem si nemyslel, že budu ten typ chlapa, co ztratí hlavu kvůli žárlivosti. Ale poslední měsíce se mi v hlavě usadil červ, který hryzal čím dál víc.
Nemohl jsem se dívat, jak se Jana směje jiným mužům. Jak se dotýká jejich ramen, jak na ni visí pohledy, a ona se tváří, že o tom nemá tušení. Říkala, že jsem paranoidní. Že mám problém já. A možná měla pravdu – ale v tu chvíli jsem byl přesvědčený, že ona se mi vysmívá do očí.
„Ty se s někým scházíš,“ procedil jsem jednou mezi zuby. „Vím to. Kdo to je? Petr? Martin?“
Jana se na mě dívala chladně, až mě zamrazilo. „Tobě už fakt přeskočilo. Mám dost těch tvých výstupů. Měl by ses jít léčit.“
Chtěl jsem ji chytit, zatřást s ní, donutit ji pochopit, co se mnou dělá. Ale věděl jsem, že by to jen všechno zničilo. Už tak se mnou zůstávala spíš ze soucitu než z lásky. Přesvědčil jsem ji, aby mi dala druhou šanci – po té scéně na výstavě, kde jsem ji před všemi odvlekl domů, protože si dovolila bavit se s malířem, kterého ani neznala.
V duchu jsem si opakoval, že jsem měl pravdu. Vždyť na ni zíral, jako by ji chtěl svléknout pohledem! A ona se usmívala – tím svým hloupým, koketním úsměvem. Když jsem to vyčetl kamarádovi, jen pokrčil rameny:
„Hele, Honzo, to přeháníš. Je to jen rozhovor. Nemůžeš po ní chtít, aby se chovala jak jeptiška.“
To mě dorazilo. Co oni všichni nechápou? Vždyť je to moje žena!
Doma jsme se pohádali do krve. Jana křičela, že ji dusím, že se bojí, co udělám příště. Já zase tvrdil, že se chová jako lehká holka. Nakonec jsem ji popadl za ramena – a hned potom prosil o odpuštění. Dny mlčela. Myslel jsem, že se uklidnila.
Ale nebylo to tak. Začala se odtahovat. S muži mluvila jen zdvořile, s kamarádkami se držela v rohu. Přesto jsem cítil, že mě pozoruje – nebo že já pozoruju ji. Nemohl jsem si pomoct. Každý pohled, každý úsměv vnímal jako zradu.
Jednoho večera mi hodila na stůl pár papírů. „Přečti si to. Je to o chorobné žárlivosti. Máš všechny příznaky. Zatím mě nebiješ, ale naposledy jsi mě odtáhl z vernisáže a měla jsem modřinu.“
Zrudl jsem. Chtěl jsem protestovat, ale nenašel jsem slova. Jen jsem zamumlal, že mě k tomu donutila.
„To není normální,“ řekla tiše. „Byla jsem u psychiatra. Měl bys tam jít taky.“
Chtěl jsem se bránit, ale jen jsem stál. Věděl jsem, že má pravdu, i když jsem si to nechtěl přiznat.
Pak přišla oslava. Kamarád slavil čtyřicetiny a já si přísahal, že se ovládnu. Žádné scény. Ale jakmile jsem viděl, jak Jana tančí s oslavencem, jak se směje a nechá se vést, krev se mi vařila. Když ji objal kolem pasu, něco ve mně prasklo.
Pak si pamatuju jen výkřiky a krev. A její pohled – ne strach, ale zklamání.
Doma sbalila kufry. Řekla, že jede k rodičům, že má štěstí, že nemáme děti, protože by to nemusely vidět. Dveře se zavřely a já zůstal stát sám v prázdném bytě.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděl. Nakonec jsem otevřel šuplík a vytáhl ty papíry, které mi kdysi hodila. Nadpis: Patologická žárlivost.
Čtu a po každém odstavci cítím, jak se mi stahuje hrdlo. Jako by psali o mně. O člověku, který si sám zničil to, co miloval.
Možná jsem opravdu nemocný. Možná se s tím dá něco dělat. Ale jestli mě ještě někdy dokáže Jana vidět jinak než jako šílence?
To už asi ne.
