Článek
Bydlíme na okraji města. Taková ta ulice, kde se ještě známe jménem, ale už se netlačíme na plotě s kávou. Mladé rodiny, pár babiček, co tu byly dřív než asfalt, dvě auta na každém pozemku, trampolína v každé druhé zahradě. A pak oni. Sousedé z vedlejšího domu. Milí lidi, dvě děti, věčně pobíhající, smích, kola, koloběžky. A kočka. Černá. Všude. Ne ta domácí ležící na okně. Typ svobodného městského predátora. Lítala po zahradě, po našich zahradách, přes ploty, přes chodník, přes silnici.
Párkrát jsem ji viděl v poslední vteřině, jak prolítne před autem. Brzdy, nadávka, srdce v krku. Jednou jsem sousedovi řekl, ať si to zvíře hlídá. Usmál se, mávl rukou. „Ale ona je zvyklá, nic se jí nestane.“ Jasně. Stejná věta, jakou říkají všichni do chvíle, než nastane průser. Pak je to jen - jak se to mohlo stát, kde se stala chyba, čí je to vina.
Pak přišla únavná služebka. Návrat večer, tma, déšť, mlha. Hlava úplně dutá, záda z kancelářské židle bolí, žaludek na benzínkovém rychlém jídle. Jen jsem chtěl přijet domů, hodit tašku do kouta a vypnout. A potom to jen… vyletělo z temnoty. Rychlý pohyb. Černý flek. Tělo instinktivně brzdí, ale už je pozdě. Tupá rána pod autem. Ticho. Pak jen můj dech a tlukot srdce, co najednou buší jak zběsilý.
Zastavil jsem. Nejdřív jsem doufal, že to byl igelitovej pytel. Nebo kus větve. Něco. Cokoliv. Ale věděl jsem, než jsem otevřel dveře. Ležela tam. Malá. Ztuhlá. Bez šance. A v tu chvíli moje hlava začala řvát. „Jdi za nimi. Řekni to. Omluv se.“ Pak druhý hlas: „A co jako? Budeš vysvětlovat brečícím dětem, že jsi přejel jejich mazlíčka? Budeš stát před plotem a omlouvat se za něco, co se sakra stávalo pořád?“
Upřímně? Jsem srab. Zvedl jsem ji, opatrně, jako by spala, a dal ji do kufru. Odvezl jsem to pryč. Za město. A tam jsem ji jen zaházel listím a klacky, aby ji nikdo nenašel. Žádnej hrob, žádná lopata — jen rychlá improvizace v tmavých světlech auta.
Dva dny klid. A pak zvonek. Soused, děti za ním, uplakané oči. „Jirko, neviděl jsi kočku? Už dva dny se neukázala.“ A já? Automaticky: „Ne, neviděl. Kdyby jo, dám vědět.“ Jako by ze mě mluvil někdo jiný. Pak si povzdechl, podal mi pár papírů s fotkou kočky: „Pomůžeš to pověsit po ulici? Holky bez ní nemůžou spát.“ A já jsem jen přikývl. „Jasně.“ A ještě jsem se usmál.
Od té chvíle mám ty letáky v šuplíku a pokaždé, když ho otevřu, mám divnej pocit v žaludku. A pokaždé, když vidím souseda, jak volá na kočku na zahradě, cítím ten malej bodanec svědomí někde pod žebry. Ale zároveň… je tam i vztek. Protože jsme o tom mluvili. Není to, že bych něco udělal schválně. Prostě to byla nehoda, kterou šlo předejít. Ne mojí opatrností — jeho přístupem.
Tak co mám dělat teď? Přijít po týdnu a říct „hele, zapomeň na ty plakáty, mám novinku“? To už nejde. To už je moc hluboko. A tak to nosím v sobě. Ten okamžik. To ticho. Tu černou tečku na asfaltu v kuželu světel. A někdy se přistihnu, jak si říkám: nevím, jestli jsem udělal správnou věc. Ale vím, že bych nebyl v téhle situaci… kdyby někdo dřív poslouchal.
