Článek
Každý pátek, když jedu do města pro nákup, zastavím se na chvíli u školy. Stojím kousek od brány a čekám, až zazvoní. Ne proto, že bych tam měla dítě. Čekám na Elišku — naši vnučku. Dívám se, jak vyběhne ven, jak se směje s kamarádkami, jak si uhlazuje vlasy, úplně jako kdysi naše Hana. Jen promluvit na ni nemůžu. Vůbec mě nezná.
Můj muž Milan o tom neví. Řekl by, že si jen trhám srdce. Ale co mám dělat? Je to přece naše krev. Někdy si říkám, že kdyby šel se mnou, možná by taky zůstal stát v tom šumu dětí, s hrudkou v krku, a pochopil, že naděje neumírá, i když už dávno nemá kam růst.
S Milanem jsme spolu od devatenácti. Známe se celý život, vyrostli jsme na stejném sídlišti, potkávali se na cestě do školy i v samoobsluze na rohu. Já pracovala v knihovně, on u železnice. Žádný luxus, ale domov, kde bylo vždycky čisto, teplo a smích. Každou sobotu jsme společně vařili oběd a pouštěli rádio, zpívali jsme falešně, ale s chutí. Možná právě ten obyčejný život naší Hani začal vadit.
Měli jsme tři děti. Nejstarší Petr šel do tátových stop, pak syn Lukáš, a nakonec Hana — naše nejmladší, naše „slečinka“. Všechno dostávala první, nejhezčí, nejnovější. Asi jsme ji trochu rozmazlili. Už od školy dávala najevo, že nechce žít jako my. „Máme starý gauč, všechno tu vypadá zastarale,“ říkávala. Brala jsem to jako pubertu, ale časem se mezi námi začala tvořit mezera.
Po střední si našla práci v luxusním autosalonu. Tam poznala Pavla. Podnikatel, o deset let starší, vždy v košili a s hodinkami, co stály víc než naše auto. Když nám ho představila, usmíval se, ale v očích měl něco chladného. „Máte to tu útulné,“ řekl a rozhlédl se po našem obýváku. Já slyšela spíš: malé, obyčejné, levné.
O pár měsíců později oznámila, že se berou. „Budeme to mít jen v úzkém kruhu,“ řekla. Nakonec se vzali v Itálii, jen s Pavlovými rodiči. „Pro vás by to stejně bylo náročné,“ dodala omluvně. Milan se tehdy zatvrdil. „Naše dcera se za nás stydí,“ řekl a odešel z pokoje. A já věděla, že má pravdu.
Po svatbě se nám začala vzdalovat. Nejdřív volala každý týden, pak jednou měsíčně, nakonec skoro vůbec. Když otěhotněla, doufala jsem, že se to změní. Představovala jsem si, jak jí pomáhám s miminkem, jak peču buchty, jak Eliška běhá po zahradě. Jenže když se narodila, viděli jsme ji jen třikrát. „Pavlovi rodiče pomáhají,“ vysvětlovala Hana. „Mají to blíž, mají čas.“ A pak už nejezdila vůbec.
Jednou jsem sebrala odvahu a zeptala se: „Proč k nám s Eliškou nechodíte?“
„Mami,“ řekla opatrně. „Pavel nechce, aby vyrůstala v jiném prostředí. Chce, aby měla lepší vzory.“
„Lepší?“ opakovala jsem po ní. „To přece nemyslíš vážně.“
Od té doby se naše hovory omezily na narozeniny a svátky. Občas pošle fotku. Někdy se usměju, někdy brečím.
Milan o tom nechce mluvit. Říká, že už dávno ví, že ji ztratili. Já se ale nedokážu vzdát. Občas v noci nemůžu spát a v hlavě se mi přehrávají dávné scény — první školní den, její smích, když jsme s ní stavěli stan z prostěradel. A pak se probudím a na nočním stolku leží telefon, který stejně nezazvoní.
Proto stojím u té školy a dívám se, jak Eliška vbíhá do auta, které řídí cizí žena. Asi chůva. Někdy si říkám, že mě možná zahlédla, že se na vteřinu podívala naším směrem, ale hned zase nasedla a odjela.
Nevím, co jí o nás Hana vyprávěla. Možná nic. Možná řekla, že jsme mrtví. Ale já pořád doufám, že přijde den, kdy se Eliška zeptá: „Mami, měla jsem někdy jinou babičku?“
A tehdy, snad, dostanu šanci říct jí pravdu.
