Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že to bude dělat zrovna ona. Vždycky byla ta rozumnější z nás dvou. Vzorná studentka, čisté známky, typ člověka, který si všechno plánuje dopředu. Já jsem ten, co věčně něco dohání.
Zjistil jsem to vlastně náhodou. Kamarád ze školy mi ukazoval nějaký profil na internetu, prý „česká holka, docela známá“. Nejdřív jsem se smál, než mi došlo, že ten obličej znám. Ten smích mi ztuhl v krku. Řekl jsem jen, že to asi není ona, ale bylo mi jasné, že je.
Trvalo mi pár dní, než jsem se odhodlal s ní o tom mluvit. Potkali jsme se u našich, seděla v kuchyni a dělala si kafe. Řekl jsem to rovnou, bez oklik. Jen pokrčila rameny. „Jo, vydělávám si takhle. Na škole je to těžký. Je to jen na čas, pak s tím skončím.“
„Víš, že to tam zůstane navždy?“ zeptal jsem se.
„Všechno tam zůstane navždy,“ odpověděla. „Aspoň z toho mám peníze.“
Nešlo se s ní hádat. Byla klidná, možná až moc. Měl jsem pocit, že to má promyšlené. Že ví, co dělá. Ale něco ve mně se stejně stáhlo. Možná proto, že jsem si představil, co by na to řekli lidi. Nebo spíš proto, že jsem tušil, že jednou to stejně někdo vytáhne.
Rodiče to vědí. Neřekla jim to ona, dozvěděli se to nějak jinak. Nikdy neřekli jak. Asi to viděli někde, kam se člověk normálně nepodívá. Od té doby se o tom nemluví. Tváří se, že to neexistuje. Když přijde domů, dělají, jako by bylo všechno v pořádku. Ale ve vzduchu to visí pořád. Táta kouká víc na televizi, máma víc uklízí.
„Ona je dospělá,“ říká máma, když se o tom náhodou zmíním. „Nemůžeme jí poroučet.“
„Jasně,“ řeknu. Ale stejně vidím, jak ji to trápí.
Na její škole se o tom prý mluví. Kamarád mi říkal, že se mezi klukama posílají odkazy. Nevím, jestli to ona ví. A ani nevím, jestli jí to mám říct. Má svoje prostředí, lidi, kteří jí to asi schvalují. Když jsem se jí na to jednou zeptal, řekla, že to „řešit nechce.“
Vydělává dost. To se musí nechat. Koupila si nový telefon, notebook, platí si sama byt. Tvrdí, že to dělá kvůli svobodě. „Aspoň nejsem závislá na tátovi,“ řekla mi. Vím, že to myslí upřímně, ale v jejím hlase jsem slyšel něco mezi obranou a vzdorem.
Když jsme byli malí, chránil jsem ji před klukama na hřišti. Teď mám pocit, že ji nemůžu chránit vůbec. Internet není člověk, se kterým se dá domluvit. To, co jednou pustíš ven, už tam zůstane. Možná to teď nevadí, ale jednou… až bude chtít normální práci, nebo rodinu, někdo to určitě vytáhne. Lidi jsou v tomhle svině.
Rodiče se bojí, že se to dozví známí. Máma říkala, že kdyby se o tom začalo mluvit v práci, neunesla by to. Táta mlčí, ale vidím na něm, že ho to žere. Není to jen stud, spíš bezmoc. Vyrůstal v době, kdy se takové věci prostě nedělaly.
Někdy mám pocit, že to celé funguje jako tichá dohoda. Každý ví, že je něco špatně, ale nikdo nechce být ten, kdo to řekne nahlas. A zatímco my mlčíme, čas běží. Přemýšlím, co bude, až bude chtít dělat kariéru, až půjde na pohovor a někdo její jméno zadá do vyhledávače. Nebo až jednou bude mít děti a někdo jim to pošle jen proto, že může. Lidi jsou schopní udělat cokoliv, když chtějí někoho ponížit.
Ta představa mě budí v noci. Ne proto, že bych se styděl za ni, ale proto, že svět je pořád stejný — jenom krutější, protože všechno zůstává navždy. A ona tomu nevěří. Myslí si, že to prostě jednou zmizí. Ale internet nezapomíná. Nikdy.
Já nevím, co s tím dělat. Kdybych jí to zakazoval, nic by se nezměnilo. Kdybych mlčel, mám pocit, že ji nechávám padnout. Někdy mám chuť jí prostě napsat: „Přestaň, prosím.“ Ale co by to změnilo? Možná by mě akorát zablokovala.
Na škole se o tom pořád mluví. Ne moc nahlas, ale stačí, když slyšíš svoje příjmení a ztiší se hlasy. Učím se s tím žít, stejně jako naši. Přestali jsme doufat, že to přejde samo, ale pořád se chováme, jako by mohlo.
Občas mi napíše. Obyčejné věci — jak se má, jak to jde ve škole. Někdy mám pocit, že to dělá schválně, aby mi připomněla, že je pořád normální člověk, ne jen ta holka z internetu. V těch chvílích mám chuť ji obejmout a říct jí, že na tom nezáleží. Jenže záleží. A oba to víme.
Nevím, jak dlouho v tom bude pokračovat. Tvrdí, že skončí, až dostuduje. Ale znám ty řeči „jen dočasně.“ Zvykneš si na peníze, na pozornost, na to, že máš všechno pod kontrolou. A pak už to není práce, ale součást života.
Někdy přemýšlím, jestli to není i moje chyba. Možná kdybych se s ní víc bavil, kdybych se dřív zajímal. Možná kdyby rodina fungovala trochu jinak. Ale to už je pozdě. Teď můžeme jen doufat, že se z toho nějak vykroutí bez následků.
Když o ní někdo mluví, dělám, že mě to nezajímá. Vím, že kdybych reagoval, bude to ještě horší. Tak jen poslouchám a přemýšlím, jak se člověk smíří s tím, že o vlastní sestře kolují videa po internetu. Není na to návod. Jen ticho, které se s tebou vleče všude.
