Článek
Někdy si říkám, že kdyby se naše firma živila tím, jak brilantně umíme podávat realitu jinak, dostali bychom firemní Oscara. A hlavní roli by dostal náš manažer — pan Dokonalý. Papírově vede naši brněnskou pobočku, ale reálně ji držíme nad vodou my, vedoucí týmů. Jenže jestli je na světě talent, který opravdu má, tak je to umění prodat sám sebe.
Když nastoupil, říkali jsme si, že konečně někdo rozhýbe věci. Hezky chodil, hezky mluvil, powerpointy měl jako z TED Talk. Jenže po pár týdnech bylo jasné, že jeho největší pracovní nástroj je… huba.
Rozuměl všemu i ničemu. Když jsme řešili logistiku — plácal o „synergii toku zdrojů“. Když finance — „kapacitní optimalizace cash-flow“. Když provoz — „proaktivní adaptace na operativní realitu“. Konkrétní řešení? To už bylo vždy „v gesci operativních týmů“. Tedy nás.
Ale naučil se jednu věc dokonale: kredit nahoru, problémy dolů.
Každé pondělí měl call s centrálou v Praze. A to byla ta chvíle, kdy z našeho manažera běžného dne (trochu zmateného kamaráda, co si do e-mailu kopíruje slovo „urgentní“, aby vypadal důležitě) najednou vyrostl vizionář světového formátu.
Když se nám podařilo splnit kvartální KPI — protože jsme v práci kleli, zůstávali déle a řešili, co on ani neviděl — ve čtvrtletní prezentaci zaznělo: „Uvedl jsem nový systém prioritizace, který zásadně zvýšil efektivitu.“ Ten „systém“ byly tři naše porady a excelovská tabulka, kterou vytvořila kolegyně Katka. Jeho příspěvek? Pojmenoval ji „Akční matice výkonu“ a poslal e-mail vedení.
A když se něco podělalo? Třeba loni, když centrála přidala nové KPI, o kterých jsme se dozvěděli pozdě a nestíhali? Náš šéf v Praze prohlásil: „Tady bohužel lokálně podcenili přípravu. Udělal jsem kroky, aby se to neopakovalo.“ Ty „kroky“ byly… že nám přeposlal e-mail s předmětem „DŮLEŽITÉ!!!“.
Stáli jsme v kuchyňce nad kávou, koukali na tu větu ve shrnutí meetingu a smáli se, protože co jiného dělat.
A nejlepší je, že ten jeho „kouzelný marketing“ nefunguje jen směrem nahoru. On to má vymyšlené i směrem k nám.
Když něco dokážeme — vymyslíme systém, zachráníme projekt, vyřešíme průšvih, který by mu přistál na stole — on se usměje, poplácá nás po zádech jako trenér dorostu a prohlásí: „Tohle si zaslouží odměnu. Budu bojovat za to, abyste dostali bonusy / nový software / nové vybavení / lepší podmínky.“
Slova, slova, slova. Už tomu říkáme „Motivační TED Talk s nulovým rozpočtem“.
A pak… nic. Když se zeptáme za měsíc, jak to dopadlo, přijde jeho typická poezie:
„Víte, chtěl jsem to protlačit, ale nebyl na to moment. Musíme to načasovat strategicky. Teď není prostor. Musíme být trpěliví. Věřte procesu.“
Jeden kolega to popsal dokonale: „Když něco potřebuješ, je to strategický proces; když něco potřebuje on, je to hned.“
Slibuje s lehkostí politika před volbami. A když nepřijde nic, tváří se, jako by se vlastně nic nestalo. Jak říkáme mezi sebou: ‚slibem nezarmoutíš — pokud nikdy nic nedodáš, nemůžeš nic zkazit‘.
Jednou jsem byl náhodou v kanceláři, když měl s centrálou videohovor. Usmíval se, kýval, zapisoval si… a pak vypnul kameru, spadl mu obličej a otočil se na mě:
„Hele, potřebuju, abyste tu novou věc rozjeli. Jak? To už si nějak vymyslete. Já jim slíbil výsledky do pátku.“
„Ale to nejde do pátku,“ řekl jsem.
On: „No… tak teď už to jde.“
To je asi nejčistší ukázka jeho stylu řízení.
A přitom směrem dolů hraje roli kámoše. „Já vám věřím, vy to nejlíp víte.“ Jasně, víme — ale rádi bychom, aby občas věděl taky někdo nahoře.
Nedávno měl prezentaci pro mezinárodní vedení. Slajdy? Krásné. Fotky z pobočky, grafy (které udělalo naše oddělení), odrážky jako z Google školení. Na konci jeho závěr:
„Tahle pobočka je úspěšná díky silnému leadershipu a jasnému směrování.“
Já se málem zakuckal kávou. Katka vedle mě protočila oči tak, že by si oční lékař oddělení spustil alarm.
Po prezentaci nám poslal e-mail:
„Díky týmům za tvrdou práci. Společně uspějeme.“
Bez podpisu by to znělo i hezky. Ale když pod tím stálo „Ředitel regionu, manažer rozvoje a strategického řízení (CZ)“, tak to bylo tak akorát k smíchu.
A víš co?
Nevadí mi už, že se veze na našich úspěších. Na to jsem si zvykl. Vadí mi spíš, že když jsme jednou opravdu potřebovali podržet — když centrála chtěla nesmyslné škrty — jeho největší odvaha byla říct:
„Budu stát za vámi… samozřejmě v rámci mantinelů firemní politiky.“
Jasně. Mantinely. Na jedné straně realita. Na druhé straně pražská prezentace. A mezi tím my. Týmový srazovač Excelu, zachránci KPI, hasičská jednotka, která ani nemá povolení mít sirénu.
Někdy si říkám, že kdybych měl jeho sebevědomí a umění nic říct dvěma větami o budoucím směřování, už dávno vedu svět. Ale on to dělá. A svět mu za to tleská.
Možná to není tak, že v práci vyhrávají nejchytřejší. Možná vyhrávají ti, kteří umí působit, zatímco ostatní dělají.
A my? My si dáme kafe, vytáhneme další excelovskou tabulku a… jedeme dál. Protože firma sice stojí na vizích, ale běží na lidech, kteří si nevezmou zásluhy za práci ostatních.
A někomu to zřejmě pořád ještě stačí.
