Článek
Ráno jak vystřižené z noční můry. Dálnice zacpaná, navigace bliká červeně jak vánoční stromeček a já mám za dvacet minut pohovor, který mi může změnit život. Týden jsem se připravoval, oprašoval životopis, zkoušel si odpovědi před zrcadlem, vybíral kravatu podle významu barev. A teď? Vypadá to, že skončím někde v koloně a přijdu pozdě.
Vjíždím do centra, nervy na pochodu. Všude plno, jedno auto za druhým, a každé parkovací místo obsazené. Už to skoro vzdávám, když to zahlédnu – volné místo! Těch pár metrů asfaltu svítí jak spása. Jenže z druhé strany k němu pomalu najíždí chlápek v saku, evidentně si to hlídá. Bliká, čeká, až vyjede auto před ním.
Mě ale tlačí čas. Hodinky ukazují, že mám pět minut do začátku. Pět minut! V hlavě mi blikne jediná myšlenka: „Buď on, nebo já.“ Bez váhání šlápnu na plyn. Auto poskočí, pneumatiky krátce zaskřípou a já to tam střelím dřív, než ten druhý stihne reagovat.
Zrcátkem zahlédnu jeho výraz – směs šoku a nevíry. Mává rukama, ukazuje něco ve stylu „tys mě neviděl, že čekám?“ Ale já už jsem zaparkovaný. Vystoupím, hodím po něm takové to neurčité gesto, co má znamenat „sorry jako“, a on po mně cosi křičí. Jenže já mám nervy napnuté jak struny. Ještě na něj přes střechu auta houknu:
„Taky sis mohl přivstat, šéfe!“
Ukážu mu, co si o něm myslím, a mizím směrem k budově.
Výtahem do pátého patra. Dlaně se mi potí, kravata se mi zdá moc utažená, v hlavě si opakuju jména, čísla, fráze. Všechno působí neskutečně hlučně – i to cinknutí výtahu zní jako výstřel. Otevřou se dveře a tam usměvavá asistentka, perfektně upravená, typ člověka, co zvládá chaos s úsměvem.
„Vy určitě jdete na ten pohovor, že…?“ ptá se přívětivě.
„Jo,“ přikývnu, snažím se působit klidně, i když mi srdce buší jak kladivo.
Posadím se do čekárny. Všude kolem mě chlapi v oblecích – stejné typy, stejný úsměv, stejné nervózní ťukání nohou. Kávovar v rohu syčí, někdo ťuká do mobilu, jiný si nahlas opakuje, co bude říkat. Já se snažím uklidnit, ale oči mi pořád těkají po místnosti.
A pak ho spatřím.
Sedí na konci místnosti, sako pečlivě zapnuté, nohy přes sebe, ruce založené. Ten chlápek z parkoviště. Ten, co na mě před chvílí mával. Ten, kterému jsem právě sebral místo.
Na malém stolku před ním leží kovová jmenovka:
Mgr. Tomáš Havel — personální ředitel.
Zvedne oči. Na vteřinu se nám pohledy střetnou. Lehce se pousměje – ne výsměšně, spíš pobaveně, klidně. Já v tu chvíli cítím, jak mi tuhne úsměv i žaludek.
Zkusím se dívat jinam, ale nejde to. Cítím, jak se mi horko rozlévá po krku, jak mě pálí uši. V hlavě mi běží jediná myšlenka: „To snad ne…“
A pak mě napadne, že on to má teď v rukou. Jediný člověk, kterému jsem před pár minutami vrazil před auto, rozhoduje o tom, jestli dostanu práci. Skvělý začátek kariéry.
Asistentka nakoukne: „Pane Havle, můžeme začít.“
On pomalu vstane, uhladí si sako, naposledy se na mě podívá a s lehkým úsměvem pronese:
„Tak pojďme na to.“
Já jen sedím, neschopen slova. Srdce se mi propadá do žaludku. Karma mě doběhla dřív, než stihl vychladnout motor.
