Článek
Nevím, jestli je to tím, že se teď nacházím v té fázi života, kdy se kolem mě hemží samé oslavy narozenin dětí a zásnubní večírky, ale ty dotěrné otázky od mých příbuzných o mé budoucnosti mě začínají pořádně vytáčet. Nakonec jsem to jednou nevydržela a vypustila jsem z duše všechno, co jsem si o tom myslela.
Pocházím z velké rodiny. Moje máma má čtyři sourozence, kteří všichni mají aspoň dvě nebo více dětí, takže počet mých bratranců a sestřenic je opravdu impozantní. Už to dávno nejsou malé děti – mému nejstaršímu bratranci je už přes čtyřicet a sám vychovává teenagery. Přestože v rodině nejsem ta úplně nejmladší, jsem jediná, kdo ještě nemá stálého partnera ani potomka. Dokonce i moje nejmladší sestřenice Adéla, které je teprve jednadvacet, před několika týdny oznámila, že čeká dítě. Zábavné na tom je, že nemá žádnou práci ani stabilní vztah. Zdá se, že to nikomu nevadí, protože mi ji neustále dávají za příklad. „Podívej se na Lucii. Brzy z ní bude máma. To ji donutí dospět a převzít zodpovědnost. Právě o to by mělo jít i v tvém životě,“ prohodila mi při jednom rodinném setkání teta. Samozřejmě, že mě to naštvalo – předhazovat mi za vzor sestřenici, která nikdy neměla pořádnou práci a jen saje peníze od rodičů, je fakt geniální nápad. Ale nic jsem neřekla. Předstírala jsem, že jsem to přeslechla, a snažila se udržet klid.
Ty nepříjemné dotazy ale pokračovaly. Ať už to byly strýcové, tety, nebo moji rodiče a prarodiče, každý se mě ptal, kdy si konečně najdu někoho a začnu zakládat rodinu. Je to strašně otravné poslouchat to pokaždé, když se s nimi setkám. Vzpomínám si na ty nekonečné rozhovory u stolu, kde se téma vždycky stočilo ke mně a mému „neúplnému“ životu. „Proč se pořád jen věnuješ kariéře? Žena potřebuje muže, který se o ni postará, a děti, které jí dají smysl,“ říkali mi často. Snažila jsem se to ignorovat, ale uvnitř to ve mně vřelo. Vím, že mají dobré úmysly, ale jejich představy o štěstí jsou tak zastaralé. Já mám svou práci, přátele, koníčky – cestuji, čtu, sportuji. Proč bych měla spěchat do něčeho, co mi zatím nechybí? Ale ty otázky se vracely jako bumerang, a postupně mě to vyčerpávalo. Cítila jsem se jako v pasti, kde je moje hodnota měřena jen podle toho, jestli mám prstýnek na prstu nebo kočárek v garáži.
Nakonec jsem to nevydržela. Stalo se to při jednom dalším rodinném večeři, kde se zase všechno točilo kolem mě. Někdo se zeptal tu klasickou otázku: „Tak co, holka, kdy už si najdeš chlapa a budeš mít malé? Bez toho je tvůj život přece jen poloviční.“ To byla ta kapka, která přelila číši. „Vy si vážně myslíte, že mě baví poslouchat ty vaše nesmysly o tom, jak je můj život bezcenný jen proto, že nemám manžela a děti? Já jsem šťastná tak, jak jsem! A to, že mám funkční tělo, neznamená, že ho musím okamžitě využít k rozmnožování!“ vybuchla jsem na ně. Řvala jsem to tak hlasitě, že se všichni otočili a na chvíli zavládlo ticho. Viděla jsem šok v jejich tvářích – babička se chytla za srdce, táta se zamračil, a sestřenice se jen usmívala. Nikdo se mi neomluvil, nikdo mě nepodpořil. Místo toho mi řekli, že jsem hysterická a že bych měla odejít, dokud se neuklidním. Tak jsem vstala, zabouchla dveře a odešla.
Už jsou to čtyři týdny, co jsem je neviděla. Nevím, jak dlouho ještě vydržím tu tichou válku. Na jednu stranu mi to dává klid – konečně žádné otázky, žádné rady. Na druhou stranu mi rodina chybí. Možná bych měla zavolat a vysvětlit to klidněji, ale zatím na to nemám sílu. Přemýšlím, jestli je to normální, že v dnešní době se ženy pořád soudí podle tradičních rolí. Já vím, že můj život má smysl i bez dětí – pracuji v marketingu, mám svůj byt, plány na dovolenou v Asii. Proč bych měla spěchat? Možná jednou ano, ale teď ne. A doufám, že to rodina nakonec pochopí.
Tento incident mě donutil přemýšlet hlouběji o společenských očekáváních. V naší kultuře je stále silný tlak na ženy, aby se vdaly a měly děti co nejdříve. Podle statistik, které jsem si nedávno pročítala, se průměrný věk prvních matek posunul na 29 let, ale v konzervativních rodinách to pořád nefunguje. Moje sestřenice Adéla je toho důkazem – bez práce, bez partnera, ale najednou je „vyspělá“. Já naopak investuji do sebe, studuji online kurzy, buduji kariéru, a přesto jsem ta „problémová“. Je to frustrující, ale zároveň osvobozující si uvědomit, že štěstí není univerzální recept. Každý má svou cestu.
Možná bych měla začít navštěvovat rodinné akce selektivně, nebo si připravit odpovědi předem. Například: „Můj život je skvělý, děkuji za zájem.“ Ale teď, po tom výbuchu, je ticho zlato. Čekám, kdo udělá první krok. Ať už to bude omluva nebo nová otázka, doufám, že to povede k lepšímu porozumění. Život je příliš krátký na to, abychom se navzájem soudili za volby, které děláme.
