Článek
Když jsme dceři se zetěm nabídli, že u nás můžou nějaký čas bydlet, mysleli jsme to jako pomoc na pár měsíců. Ne jako dlouhodobý projekt. Měli jsme pocit, že děláme správnou věc – mladí začínají, kupují si dům, my máme byt 3+1 a děti už jsou dávno pryč. Tak proč jim nepomoct, když můžeme. Navíc jsme si říkali, že to bude i trochu oživení domácnosti, že se zase bude víc mluvit, smát a něco dít.
Dům koupili za opravdu dobrou cenu. Brali ho od páru, který se rozváděl a potřeboval rychle prodat, aby si mohli rozdělit majetek. Nebylo to žádné nové bydlení, ale nám to připadalo rozumné – bylo jasné, že bude potřeba rekonstrukce, ale nic, co by se nedalo zvládnout. Říkali si, že pár měsíců práce, trochu nervů, a budou bydlet ve svém. Když nám poprvé ukazovali fotky, všichni jsme byli nadšení a trochu dojatí, že se konečně postaví na vlastní nohy.
My jsme si říkali to samé. Že k nám přijdou na půl roku, maximálně rok. Že mezitím opraví dům, postupně se přestěhují a my si zase vrátíme svůj klid, své zvyky a večery bez cizí přítomnosti.
Zpočátku to fungovalo dobře. Měli jsme doma trochu víc ruchu, ale člověk si zvykne. Manželka vařila pro všechny, já jsem se snažil moc nepřekážet, občas jsem s něčím pomohl — hlavně s drobnostmi nebo když bylo potřeba někam odvézt materiál. Mladí přes den jezdili na stavbu, řešili řemeslníky, sháněli materiál, večer se vraceli unavení a často i podráždění.
Jenže postupně začalo vyplouvat na povrch, že ten dům není taková výhra, jak se zdálo.
Nejdřív se ukázalo, že některé věci jsou v horším stavu, než čekali – střechu bude potřeba víc spravit, než se myslelo, elektroinstalace nebyla v pořádku, vlhkost v jedné části domu byla větší, než předpokládali. Dokonce se chvíli řešilo, jestli nebude nutné bourat jednu zeď úplně. To už samo o sobě všechno prodloužilo a zvedlo náklady.
Pak přišly problémy s firmami. Jedna parta slíbila termíny a nedodržela je. Další něco udělala špatně a muselo se to předělávat. Jindy zase prostě nepřišli, protože „měli jinou zakázku“. Každý takový zádrhel znamenal další týdny čekání, další nervy a další nejistotu.
A do toho úřady. Povolení, razítka, schválení, další papíry. Mladí běhali z jednoho místa na druhé, nosili složky, vysvětlovali, doplňovali dokumenty — ale stejně to nikam nespěchalo.
Měsíce ubíhaly. Půl roku se změnilo v rok. Rok se změnil skoro ve dva.
A my jsme pořád měli doma dva dospělé lidi navíc.
Ne že by byli vyloženě špatní. To ne. S dcerou vycházíme dobře, vždycky jsme měli blízký vztah. Občas pomůžou s nákupem, občas uklidí něco v kuchyni, občas vezmou odpadky. Ale realita je, že manželka pořád vaří pro čtyři, pořád uklízí víc, pořád se přizpůsobujeme jejich přítomnosti — a to je únavné.
Postupně to začalo působit jako hotel.
Přijdou domů, najedí se, pustí si televizi nebo zalehnou do pokoje. Když se něco řeší kolem domácnosti, často to prostě přejdou, jako by to nebyla jejich starost. A já jsem si začal uvědomovat, že nás to oba s manželkou strašně vyčerpává, i když si to dlouho nechceme přiznat nahlas.
Nejde jen o prostor nebo peníze. Jde o pocit, že už nemáme svůj klid, že jsme pořád v nějakém provizoriu, které se ne a ne pohnout.
A nejvíc mě začal dráždit zeť.
Ne že by byl zlý nebo nepříjemný. Spíš naopak. Je tak flegmatický, že ho skoro nic nerozhodí. Když se stavba zasekne, pokrčí rameny. Když přijde další komplikace, jen si povzdechne. Když se bavíme o tom, že už to trvá dlouho, reaguje klidně: „Však ono to nějak dopadne.“ Jako by měl nekonečnou trpělivost — nebo spíš jako by mu na tom tolik nezáleželo.
Jako by mu vůbec nevadilo, že už skoro dva roky bydlí u nás.
Pro mě je to ale čím dál těžší. Mám pocit, že mladí si zvykli na komfort – nemusí platit nájem, nemusí řešit spoustu věcí, mají zázemí. A my jsme ti, kdo platí cenu v podobě ztráty soukromí a klidu.
Manželka je unavená. Neřekne to nahlas, ale vidím to na ní. Dřív byla trpělivá, dnes už se jí nechce pořád vařit pro všechny, pořád uklízet, pořád mít plný byt. Často si jen tiše povzdechne, když večer sedíme sami v kuchyni.
Já jsem unavený taky. Nechci vyhnat vlastní dítě z domova, ale zároveň mám pocit, že už to přestává být pomoc a začíná to být břemeno, které táhneme déle, než jsme čekali.
Nechci být zlý. Vím, že rekonstrukce se někdy protáhne. Vím, že ne všechno jde podle plánu. Ale mám pocit, že kdyby měl zeť víc snahy a tlačil na věci, už mohli být dávno pryč.
Místo toho to vypadá, že jim současný stav vlastně vyhovuje.
A my se s manželkou ocitáme v podivné situaci – rádi bychom jim pomohli, ale zároveň už chceme zpátky svůj život, své večery, své ticho.
Zatím jen čekáme, kdy se konečně nastěhují do svého. A doufáme, že to nebude trvat další rok — i když občas máme pocit, že to klidně může.
