Článek
Když si vzpomenu na to, jak jsme s přítelem začínali, je mi skoro líto, kam jsme se dostali. Poznali jsme se na sportovní akci, oba jsme tehdy byli pořád někde venku – běhání, turistika, kola, závody. Bavilo nás to a bylo to něco, co jsme měli společné. Měla jsem pocit, že sport je pro nás přirozená součást života, něco, co se nikdy neztratí.
Jenže potom jsem nastoupila do práce. A reálný život mě semlel dřív, než jsem se stihla nadechnout. Přesčasy, termíny, věčné stresy. Domů jsem chodila unavená a většinou jsem rovnou padla na gauč. A protože jsem měla pocit, že „to mám zvládat“, vzala jsem si na starost většinu domácnosti – nákupy, vaření, praní, úklid… prostě všechno. On byl pořád zvyklý na to, že někdo všechno zařídí, takže jsem to dělala já.
Sport šel stranou. Jeden týden jsem něco odložila, další zase, a než jsem se vzpamatovala, byl z toho nový životní styl. Pomalejší, vyčerpanější – a taky těžší. Nejdřív pár kilo, pak pár dalších… a nakonec jsem si všimla, že už nevypadám jako dřív. Ale v tu chvíli už jsem byla tak vyřízená, že jsem neměla energii to řešit.
Přítel mi zpočátku nic neříkal. Byl normální, choval se obvykle. Jen postupně začal být víc odtažitý. Méně doteků, méně společných chvil, méně sexu. Říkala jsem si, že je to možná práce, únava, stres. Ale časem už to nešlo přehlížet. V posteli to skoro nefungovalo, a když už, bylo to tak nějak bez života.
Jednou večer, po další sérii tichých dnů, jsem se rozhodla, že o tom musíme mluvit. Seděli jsme v obýváku a já jsem mu řekla, že mám pocit, že se mezi námi něco děje a že bych ráda věděla co. A on to řekl úplně napřímo.
„Už mě nepřitahuješ. Moc jsi přibrala.“
Neřekl to opatrně. Neřekl to mile. Prostě to na mě vychrlil, jako kdyby to byla úplně normální věta, kterou člověk řekne partnerovi po několika letech. Byla jsem v šoku. Ne ani tak kvůli tomu, co řekl, ale jak to řekl. Jak snadno. Jak bezohledně. A hlavně – jak dlouho to v něm asi sbírala ta frustrace, zatímco já jsem dělala všechno pro to, aby měl doma pohodlí a klid.
Ten večer se ve mně něco zlomilo. Uvědomila jsem si, že takhle už to dál nejde. Že nemůžu žít způsobem, kdy se rozkrájím pro práci a domácnost, zatímco on očekává servis… a ještě mě u toho hodnotí.
Začala jsem měnit svoje návyky. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě.
Začala jsem chodit cvičit. Nejdřív dvakrát týdně – obyčejná rychlá chůze kolem sídliště, někdy krátký běh. Po dvou týdnech jsem přidala fitko. Začala jsem si nosit sportovní tašku do práce, abych neměla výmluvu, že se musím vracet domů. Když jsem měla energii, šla jsem o víkendu sama na výlet. Pomalu jsem se začínala dostávat zpátky do rytmu, který jsem kdysi měla ráda.
A zároveň jsem přestala dělat doma všechno sama.
První krok byl jednoduchý – nechala jsem ho umýt nádobí. Prostě jsem to ten den neudělala já. Když se mě zeptal, jestli to „jako zůstane ve dřezu“, řekla jsem mu, že ano, pokud to neumyje on. Byl úplně překvapený, jako by ho nikdy nenapadlo, že by to mohl dělat taky.
Když jsem šla do obchodu, napsala jsem mu: „Potřebujeme mléko a vajíčka, kup to prosím cestou.“
Odpověď? „Já s tím nepočítal.“
Odepsala jsem jen: „Já taky ne.“
A tak jsem mu postupně přesouvala věci, které měl dávno dělat taky – vynášení koše, praní ručníků, nákup základních potravin. Věci, které jsem dělala roky sama, jen proto, že se to od ženy pořád jaksi očekává. Teď jsem to ale očekávala i já od něj.
Samozřejmě že se mu to nelíbilo. Remcal, že „nemá svůj klid“. Že „jsem se změnila“. Že „tohle není normální“. Když jsem šla večer sportovat, pronesl něco jako: „A co večeře?“
„Udělej si,“ řekla jsem a zavřela za sebou dveře.
Jednou si dokonce stěžoval, že „má doma pocit, že je v nějakém pracovním režimu“. Přitom šlo jen o to, že měl dvakrát v týdnu umýt nádobí a jednou vynést koš. Víc nic. Jenže pro něj to byla změna. A najednou viděl, kolik práce za něj celou dobu dělal někdo jiný – já.
Já už ale vím, že až shodím to, co potřebuji – a až se cítím zase sama sebou – vezmu si zpátky i ten kus sebevědomí, který jsem v tom vztahu ztratila.
A pak odejdu.
Protože jsem pochopila, že problém nebyla moje váha.
Problém byl člověk, který mě soudil, ale sám nebyl ochotný převzít ani kousek zodpovědnosti. Člověk, který očekává servis, ale není schopný projevit podporu. Člověk, který mě kritizoval místo toho, aby si mě vážil.
A já nechci žít s někým, kdo mě bere jako samozřejmost.
Chci zpátky sebe.
Ne jeho.
