Článek
Už před cestou k nim mě Aneta nenápadně varovala. Prý její rodiče bývají „dost opatrovničtí“ a mají poměrně jasnou představu o tom, kdo by se k ní hodil. Říkala to s úsměvem, ale znělo to tak, že mě tam nečeká jen obyčejné seznámení. „Hledají pro mě princátko, tak se nelekej,“ poznamenala napůl v žertu. Tehdy jsem se tomu smál, ale jak jsme sjížděli poslední zatáčku k jejich domu, cítil jsem, jak mi lehce ztuhly ruce na kolenou.
Už ve dveřích jsem pochopil, že její varování nebylo přehnané. Její máma nás přivítala s úsměvem, který byl tak pečlivě uhlazený, že působil skoro formálně, jako při setkání s někým důležitého. Táta mi podal ruku takovým způsobem, že jsem si nebyl jistý, jestli si mě snaží získat, nebo spíš otestovat, jak pevně stisknu. Nebylo na tom nic nepříjemného, ale atmosféra byla o poznání napjatější než u běžné rodinné návštěvy.
Než jsem si stihl sundat bundu, máma se hned zeptala: „Tak kde pracuješ?“
Řekl jsem název firmy a pozici. Čekal jsem nějaký neutrální komentář, ale místo toho následovala série doplňujících otázek — jestli je to jisté místo, jak dlouho tam jsem, jak mě ta práce naplňuje. Táta se ptal spíše věcně, jako člověk, který si chce udělat rychlý profesionální profil. Všechno to bylo slušné, jen nečekaně důkladné.
Když jsme se posadili ke stolu, začalo to připomínat spíš strukturovaný pohovor než rodinnou večeři. Nenápadně, mezi řečí, padala jména a příklady jiných „mladých mužů“ — „Anetina sestřenice teď chodí s klukem, co dělá lékaře, moc šikovný“ nebo „Syn známých se pustil do vlastního podnikání a jde mu to skvěle“. Ne tak, že by mě přímo srovnávali, ale ten podtext byl cítit: svět je plný potenciálních „princů“, tak ať se snažím zapadnout do jejich představy.
Pak přišla otevřenější fáze dotazů. Nešlo o nic hrubého, jen o otázky, které běžně dostáváte až od lidí, které opravdu zajímá vaše životní stabilita. Kolik zhruba vydělávám. Jaké mám plány během příštích let. Jestli uvažuju o vlastním bydlení. A pak i obecnější věci — jaký mám vztah s rodinou, jestli sportuju, jestli mám nějaké dlouhodobé zdravotní potíže. Bylo to vedené zdvořile, ale přímé až nečekaně.
Aneta občas vstoupila do rozhovoru, aby některé dotazy trochu zjemnila nebo odvedla téma jinam. Ale bylo vidět, že doma to takhle prostě chodí. Rodiče pro ni měli vždy velkou starost, a teď, když k nim přivedla přítele, chtěli mít jasno. Nechtěli mě nachytat, jen se ujistit, že je s někým, kdo k ní bude pasovat.
Postupně jsem se uklidnil. Začal jsem odpovídat přirozeněji a méně s vědomím, že jsem pod drobnohledem. V jednu chvíli se mě táta zeptal: „A co tě na Anetě vlastně nejvíc zaujalo?“
Nějak spontánně jsem přestal přemýšlet nad správnou formulací a řekl jsem prostě pravdu — že je mi s ní dobře, že mě baví její humor, že mě překvapuje, jak dokáže být upřímná a zároveň citlivá, a že se s ní cítím klidně. V tu chvíli se poprvé ten jejich lehce rezervovaný výraz změnil. Ne úplně, ale znatelně.
Atmosféra se pak začala uvolňovat mnohem rychleji. Povídali jsme si o cestování, o filmech, o tom, odkud pochází moje rodina. Máma se mě zeptala na recept na jídlo, které jsem jednou vařil Anetě, a táta se rozpovídal o cyklistice a navrhl, že bychom příště mohli vyrazit společně. Už to nebyla analýza mé životní hodnoty, ale normální rodinné tlachání.
Když jsme po dvou hodinách odcházeli, Aneta mě chytila za ruku a tiše vydechla. „Dopadlo to fakt dobře,“ řekla spokojeně.
„Tohle je u vás standard?“ zeptal jsem se s úsměvem.
„Jo,“ přiznala. „Ale věř mi — kdybys se jim nezdál, máma by byla mnohem odměřenější a táta by ti radil, že ‚je dobré mít plán B‘. To je jejich varovný signál.“
A tak jsem si uvědomil, že i když to celé na začátku působilo jako výběrové řízení, vlastně mi tím jen dali najevo, že jim na ní opravdu záleží. A že mě berou vážně natolik, aby se mě na to všechno ptali.
A to je něco, co se nakonec dá docela ocenit.
