Článek
Jmenuju se Roman, je mi pětačtyřicet a mám dvě děti z prvního manželství – Matěje a Terezku.
S jejich mámou jsme se rozvedli před pěti lety. Ne proto, že bychom se hádali, ale prostě to nějak vyšumělo.
Když jsem poznal Lenku, měl jsem pocit, že mi život dává druhou šanci. Byla milá, přímá, měla taky dítě – dvanáctiletého Filipa. Zpočátku jsme si všichni rozuměli. Jenže pak jsem začal vidět věci, které bych radši neviděl.
První rok byl krásný. Děti si spolu hrály, Lenka se ke mým chovala hezky a já k jejímu taky. Nedělní výlety, společné večeře, smích, hluk – všechno, co dává člověku pocit, že zase má domov.
Jenže jak se vztahy časem usadily, začaly se objevovat malé, sotva znatelné rozdíly.
Když se rozbil hrnek a na zemi byly střepy, Terezka hned běžela pro hadr.
„To nevadí, to se stane,“ usmála se Lenka – dokud nezjistila, že hrnek rozbil Matěj.
„Ty snad neumíš dávat pozor?“ vyjela na něj.
Tehdy jsem si poprvé všiml, že její tón se mění podle toho, o které dítě jde.
Zpočátku jsem si říkal, že si to jen namlouvám. Filip byl prostě mladší, potřeboval víc pozornosti. Jenže čím dál častěji jsem slyšel věty jako:
„Filip to tak nemyslel.“
„Filip jen reagoval.“
„Filip za to nemůže.“
A když Terezka přišla domů s dvojkou z diktátu, ozvalo se jen:
„To sis to asi málo zopakovala, viď?“
Ale když měl Filip čtyřku, Lenka se usmála:
„No, hlavně že se snažíš.“
Nejhorší bylo, když se to začalo dotýkat Matěje. Je mu třináct – věk, kdy se všechno bere vážně.
Jednou se pohádali o hloupost, o hru na konzoli. Lenka přišla do pokoje a bez ptaní zvýšila hlas:
„Matěji, ty ho prostě pořád provokuješ!“
„Já nic neudělal!“ bránil se.
„Nepřeháněj,“ odsekla a odešla.
Viděl jsem, jak mu zvlhly oči. Mně se sevřel žaludek. Měl jsem chuť se ozvat, ale nechtěl jsem vyvolat hádku před dětmi.
Večer jsem to s ní zkusil.
„Leni, nezdá se ti, že jsi na moje děti trochu přísnější než na Filipa?“
Podívala se na mě překvapeně.
„To si snad děláš legraci. Já je mám ráda! Ale jsou starší, musím být důsledná.“
„A s Filipem nemusíš?“
„Ten je citlivější, potřebuje jiný přístup.“
A tím to skončilo. Nešlo s ní mluvit. Všechno brala jako útok.
Postupem času se atmosféra doma změnila. Matěj se začal uzavírat do sebe, Terezka se snažila vyhýbat konfliktům. A Filip? Ten se naučil, že mu to projde. Že stačí pár slz nebo uražený pohled a má vyhráno.
Bylo těžké to sledovat.
Jednou o víkendu se to vyhrotilo. Děti hrály deskovku a pohádaly se o pravidla. Lenka vtrhla do pokoje a bez váhání spustila:
„Matěji, co to máš za chování?“
„Já jsem nic neudělal!“
„Nekřič na mě! Okamžitě se omluv Filipovi!“
„Za co?“
„Prostě se omluv!“
Matěj se podíval na mě.
Ten pohled nikdy nezapomenu. Pohled kluka, který přestal věřit, že ho někdo ochrání.
Večer, když děti spaly, jsem to nevydržel.
„Leni, tohle už není v pořádku,“ řekl jsem.
„Co není v pořádku?“
„To, jak nadržuješ Filipovi. Děláš z mých dětí ty špatné.“
Zamračila se.
„Promiň, ale tvoje děti si o to říkají. Matěj je drzý a Terezka tě má omotaného kolem prstu.“
Bylo mi zle.
„Tohle není o disciplíně,“ řekl jsem tiše. „To je o spravedlnosti.“
Neodpověděla. Jen odešla spát.
Od té doby mezi námi něco prasklo. Snažím se být nestranný, uklidňovat situace, ale cítím, jak se náš domov rozděluje – moje děti a její dítě.
Někdy mám pocit, že jsme čtyři lidi v jednom bytě, ale každý z jiné planety.
Nevím, co s tím. Nechci to vzdát, ale nechci ani, aby moje děti vyrůstaly v prostředí, kde mají pocit, že nejsou dost dobré.
Lenku mám rád, ale čím déle to trvá, tím víc si říkám, že láska by neměla bolet – a už vůbec by neměla bolet moje děti.