Článek
Když jsem poprvé vyrazila s kočárkem na sídlištní hřiště, naivně jsem si myslela, že tam najdu spřízněné duše. Nějaký mateřský klub přežití. Sdílení tipů, povzdechy nad nevyspáním, společné „držme se“.
Ha. To jsem netušila, že jsem se ocitla spíš v živém dílu Výměny manželek kříženém s dámami z čtvrté cenové, jen místo vína pijeme kefír z lahve pro děti a místo cigaret žmouláme kukuřičné křupky.
Tady to funguje jednoduchým způsobem: sedneš na lavičku, hodíš úsměv, vytáhneš láhev s pitím dítěti — a dáš si pozor na každý pohyb. Protože se kouká.
Tady se kouká pořád.
„Ty jsi jí zase dala kupovaný přesnídávky?“ ptá se jedna druhé, když dotyčná odjede s kočárkem domů.
„No jo, chudák dítě, samej cukr. Ale to je tak, když máma nemá čas,“ protáhne s tónem, který by klidně mohl rozdávat razítka neschopná matka.
A já tam sedím a předstírám, že si hraju s malou s kyblíčkem, ale vlastně sleduju, jak se zase brousí jazyková gilotina.
Přitom když ta žena seděla vedle nás, všechny se usmívaly:
„Jé, jak ti krásně papá! Mňam, mňam!“
Asi jen proto, aby si nemyslela, že jsme nějaká parta obyčejných maminek. Tady se jede výkon a maska, ne pohoda a realita.
Nejlepší je, když někdo nepřijde dva dny po sobě. To je signál. To se spustí komentářová lavina.
„Určitě je nemocnej. Já říkala, že ho moc oblíká.“
„To není nemoc,“ řekne jedna. „To má z těch jejích sladkejch přesnídávek a piškotů. To pak imunita nestojí za nic.“
Přitom včera vyprávěla, jak její dítě snědlo tři lízátka po sobě. Ale jasně — odbornice.
„A ta malá? Jak jí nechává běhat po písku bosou, no fuj.“
Někdy mám chuť říct: Hele, Jano, ty máš doma tři pizzy v mrazáku a dítě, co pije kakao se čtyřma lžičkama cukru, tak klid. Ale mlčím. Hrdinství nechávám na později.
A hrdinství? To si šetřím na chvíle, kdy mi dítě v lékárně řve „nechci sirup!“ tak nahlas, že i lékárnice se lekne.
A já tam stojím, usmívám se jak socha a tvářím se, že je to životní pohoda. Ve skutečnosti bych radši utekla oknem.
Vrchol byl minulý týden, když přišla nová. Nervózní, dítě přilepené na noze, zjevně ráda, že je venku a ne doma mezi kostkami Lego. Sedla si, usmála se, vytáhla sáček křupek — ty levné, bez obrázku medvídka, co se prodávají v regálu úplně dole, aby je dospělí neviděli.
A já přesně věděla, co přijde.
Když odešla, minutu bylo ticho. Pak:
„No to jsem ještě neviděla. Tohle bych svému dítěti nedala ani za trest.“
„Chudák malej, jestli takhle jí pořád…“
„A oblečený ho měla teda taky… no, nějak.“
A já? Já měla pusu plnou slov, ale raději jsem dojedla poslední kousíček rohlíku, který mi dcera nacpala do ruky, a dělala, že spěchám domů. Ve skutečnosti jsem jen nechtěla slyšet další věty typu my jen chceme to nejlepší, zatímco ve vzduchu visela závist, frustrace a přetvářka tak hustá, že by se dala mazat na chleba.
Ten večer jsem přemýšlela, jak snadno se člověk může stát tématem. Jak rychle se z „jé, tobě to sluší“ stane „ona se nějak zanedbává, co?“ Prostě mateřská džungle. Jen místo lvů tu žijí ženy s tepláky plných písku a soudícíma očima.
A zítra tam půjdu zas. Protože dítě chce na skluzavku a já chci vidět nebe, i když je mezi panelákama. Ale tentokrát, když se do někoho pustí, zkusím říct:
„Holky, fakt nechme to. Každá děláme, co zvládáme.“
A když se na mě otočí s tím výrazem „co si to dovoluješ“, tak jo — možná poprvé neuteču.
Ať si klidně potom pomluví mě. Aspoň budu vědět, že mám oficiálně klubovou kartu.
