Článek
Už skoro tři roky jsem pracoval v digitální agentuře jako account manager. Nebyla to špatná práce – tempo rychlé, klienti nároční, ale to mi nikdy nevadilo. Vadilo mi spíš to, že jsem měl pořád pocit, že všechno táhnu já. Že když se nedaří, jsem první na ráně, a když se daří, je to „zásluha týmu“. Týmem se u nás myslel hlavně náš šéf – Viktor.
Viktor byl přesně ten typ člověka, který se objeví na poradě pět minut po začátku, s telefonem na uchu, ignoruje všechny kolem a pak prohlásí něco ve stylu: „Tak co, jak vám to jde? Já fakt nemám čas řešit prkotiny.“ Byl přesvědčený, že bez něj by agentura zkolabovala, i když většina z nás si myslela pravý opak.
Dlouho jsem to bral sportovně. Ignoroval jsem jeho poznámky, jeho neustálé přehazování práce, jeho pasivně-agresivní reakce, kdykoliv někdo navrhl něco jiného, než on chtěl. Jenže jednoho dne mi došla trpělivost.
Spustila to jedna nenápadná informace – vlastně dost podobná tomu, co se občas šeptá po firemních večírcích. Do týmu k nám nastoupil nový account manager, jmenoval se Tomáš. Fajn kluk, trochu nervózní, trochu zbrklý, ale bylo na něm vidět, že chce makat. Za dva měsíce jsem ho naučil víc věcí, než jsem sám uměl po půl roce. Bavilo mě ho zaučovat. A pak jednoho rána, ve firemní kuchyňce mezi kávou a pomazánkovým máslem, mi jedna kolegyně z HR nenápadně naznačila:
„Hele… jen abys věděl, Tomáš nastoupil na čtyřicet osm. Jen jsem si říkala, že bys měl vědět, když máš mnohem větší odpovědnost.“
Mně v tu chvíli málem vypadl hrnek z ruky.
Čtyřicet osm? To bylo o dvacet víc, než jsem měl já. Já, který vedl klíčové klienty, držel agenturu nad vodou během dvou krizových kampaní, dělal přesčasy, aniž bych si je kdy napsal, a ještě jsem trpělivě předával know-how lidem, kteří často vydělávali víc než já.
Celý den jsem o tom přemýšlel a večer jsem seděl doma u notebooku a psal si body. Co jsem přinesl, co jsem dělal navíc, a hlavně proč má smysl, abych měl adekvátní ohodnocení. Nechtěl jsem nic nesmyslného. Jen férové zacházení. A po několika letech práce jsem si myslel, že si takovou diskusi zasloužím.
Tak jsem si naplánoval schůzku s Viktorem.
Když jsem vešel do jeho kanceláře, posunul notebook stranou, aniž by se na mě podíval. „Tak co?“ zamumlal.
Nadechl jsem se. „Viktore, už tu pracuju tři roky. Vedl jsem stovky kampaní, mnoho z nich díky mému vedení dopadlo nad očekávání. Rád bych si s tebou promluvil o možném navýšení platu.“
Konečně zvedl oči. Chvíli na mě zíral. A pak se uchechtl.
„Fakt teď nemám náladu na tohle,“ prohlásil. „Víš, kolik máme práce? A ty si přijdeš říkat o peníze? Trochu soudnosti, prosím.“
„Jenže… nový kolega má plat skoro o dvacet tisíc vyšší než já. A je tu dva měsíce.“
Krátké ticho. A pak přišel ten moment, na který nikdy nezapomenu.
Viktor se ke mně naklonil, jako by mi chtěl říct něco důvěrného. Místo toho ale odsekl:
„A co jako? Trh se změnil. Když se ti to nelíbí, můžeš zkusit štěstí jinde. Tady si musí každý dokazovat svou hodnotu. A ty sis zjevně ještě neprokázal dost. Teď prosím vypadni, mám call s klientem.“
Ta věta mě zasáhla jako úder do hrudi. „Nepřinesl jsi dost.“ Kolikrát jsem za něj hasili průšvihy? Kolikrát jsem vyzvedával agenturu ve chvílích, kdy to byl právě on, kdo vše zdržel nebo zkomplikoval?
Vyšel jsem z kanceláře a sedl si ke svému stolu. Třásly se mi ruce – vzteky, ponížením, možná i únavou z toho všeho. A pak jsem udělal věc, o které jsem předtím jen přemýšlel.
Ještě ten den jsem aktualizoval životopis a poslal ho do sedmi firem. Nečekal jsem, že to půjde rychle. Jenže šlo. Za týden jsem měl dvě pozvánky na pohovor. Za další týden nabídku. A lepší, než v co jsem doufal.
A tak jsem šel opět k Viktorovi. Tentokrát s výpovědí.
Přijal mě s typickým výrazem „co teď zase“. Když viděl papír, trochu zbledl.
„To jako vážně? Vždyť zrovna pracujeme na dvou velkých klientech,“ napadl mě hned bez pozdravu.
„Jo. A oba dokončím. Ale končím tu.“
„Můžeme se nějak domluvit? Bonus, navýšení…“ mávnul rukou, jako by mi nabízel přebytky ze skladu.
Usmál jsem se. „Před pár dny jsi mi řekl, že pokud se mi to nelíbí, můžu zkusit štěstí jinde. Tak jsem to udělal.“
Chvíli mlčel. Pak jen protočil oči a otráveně si povzdechl.
Když jsem odcházel, řekl jsem mu ještě jednu větu. Ne proto, abych se mu pomstil, ale proto, že jsem to potřeboval říct nahlas:
„A mimochodem, ten tvůj slavný přístup k lidem? Tímhle stylem o talent brzy přijdeš.“
Neodpověděl. Jen se vrátil k notebooku.
Já vyšel z kanceláře, a poprvé po dlouhé době se mi dýchalo lehce.
Tam, kde chybí respekt, není budoucnost. A já se konečně rozhodl odejít tam, kde o lidi stojí.
