Článek
Když mi sestra volala, jestli bych jí na víkend pohlídala děti, ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Řekla, že musí výjimečně do práce, že to jinak nejde zařídit a že jí do toho vlezla směna navíc. Má dvě děti, já jedno svoje. Řekla jsem si, že tři děti přes víkend zvládnu, že se nějak zabavíme a že to přece nemůže být nic hrozného. Jsou to přece děti, ne porcelánové panenky.
V sobotu ráno jsem měla všechno připravené. Svačiny do batohů, pití, náhradní oblečení, kapesníky. Moje dcera byla nadšená, že tady budou bratranci, těšila se, že si budou hrát celý den. Když je sestra přivezla, ještě mi stokrát opakovala, ať na ně dávám pozor, ať si nezraní kolena, ať nelezou moc vysoko, ať nepijí studenou vodu. Přikyvovala jsem, jako vždycky. Všechno jsem to brala automaticky.
Říkala jsem si, že je vezmu ven. Na menší výlet. Ne nic náročného, jen procházku, hřiště, něco na oběd. Klasika. Děti se vyběhají, vyblbnou, budou unavené a spokojení všichni. Přesně ten typ dne, kdy má člověk pocit, že dělá něco správně.
Vyrazili jsme dopoledne. Nejdřív cestou lesem, pak kolem řeky. Děti běhaly, smály se, sbíraly klacky, házely kameny do vody. Já šla za nimi, občas je napomenula, ať neběží tak daleko, ať se nezdržují. Všechno bylo přesně tak, jak má být. Slunce svítilo, já byla klidná, připadala jsem si vlastně spokojená.
Po poledni jsme došli na hřiště u restaurace, kde jsme si chtěli dát oběd. Děti už byly hladové, ale ještě se vrhly na prolézačky. Říkala jsem si: dobře, ať se ještě pět minut vyběhají, pak půjdeme jíst. Sedla jsem si na lavičku tak, abych na ně viděla. Byli ode mě sotva pár metrů. Všichni tři lezli, klouzali se, smáli se.
A pak se to stalo.
Byla to doslova vteřina. Jedno ze sestřiných dětí uklouzlo, jak šlapalo z jedné části prolézačky na druhou. Stačil špatný došlap. Slyšela jsem jen výkřik a pak ten zvuk, který si v hlavě ponese asi už navždy. Dítě spadlo dolů a zůstalo ležet.
Všechno se ve mně sevřelo. Vyběhla jsem k němu během vteřiny. Plakalo, křičelo bolestí a drželo si ruku v nepřirozené poloze. V tu chvíli mi bylo jasné, že je zle. Lidi kolem začali vstávat, někdo volal, ať hned jedeme do nemocnice. Já jsem se třásla, ale snažila jsem se zachovat klid. Uklidňovala jsem ho, druhé děti jsem k sobě přitáhla, aby to neviděly celé.
Bez přemýšlení jsem naložila všechny do auta a jeli jsme rovnou na pohotovost. Cestou jsem jednou rukou řídila, druhou jsem držela zraněné dítě, aby se nehýbalo. Celou dobu plakalo, já jsem měla slzy na krajíčku, ale snažila jsem se být silná.
Ještě v autě jsem volala sestře. Třesoucím hlasem jsem jí řekla, co se stalo, že spadlo z prolézačky, že jedeme do nemocnice. Čekala jsem šok, strach, vyděšení. To také přišlo. Ale časem se k tomu začalo mísit něco jiného.
V nemocnici potvrdili zlomeninu ruky. Sádra, slzy, bolest, vyděšené oči. Dítě jsem držela za zdravou ruku a snažila se ho uklidnit. Sestře jsem volala znovu. Řekla jsem jí, že je vše potvrzené, ale že bude v pořádku. Přijela za námi během chvíle.
Jenže místo toho, aby mi řekla, že se to stává, že za to nemůžu, začalo to jinak.
„Jak jsi na ně mohla nedávat pozor?“
„Proč jsi je nechala lézt tak vysoko?“
„Vždyť jsem ti říkala, ať si dáváš bacha!“
Stála jsem tam úplně zkoprnělá. Byla jsem vyčerpaná, v šoku, ještě pořád jsem měla v hlavě ten pád. A ona mi v té chvíli začala dávat za vinu, že se to stalo. Jako bych ho strčila. Jako bych se otočila zády a odešla. Přitom jsem tam seděla pár metrů od nich a dívala se přímo na ně.
Snažila jsem se jí to vysvětlit. Že to byla nehoda. Že to byl okamžik. Že děti prostě padají, i když na ně člověk kouká každou vteřinu. Ale ona byla plná vzteku a strachu a všechno to házela na mě.
Od té doby se to mezi námi změnilo. Mluví se mnou jinak. Chladně. Jako by ve mně pořád viděla viníka. Jako by zapomněla, že jsem jí ty děti hlídala proto, abych jí pomohla. Že jsem s nimi jela do nemocnice. Že jsem tam byla celou dobu.
Já si to neštěstí vyčítám sama dost. Ten moment si přehrávám pořád dokola. Co jsem mohla udělat jinak, kde jsem mohla stát blíž, co jsem mohla říct. Ale rozum mi říká, že to byla nehoda. Že to nebyla moje vina.
Jenže ona to vidí jinak.
A to bolí možná víc než ta samotná zlomenina. Protože jsem zjistila, že někdy nestačí udělat maximum. Někdy stačí jedna vteřina neštěstí — a z člověka, který chtěl pomoci, je najednou viník.
