Článek
„Podstrkovala nám malou, kdykoli se jí to hodilo. Bez ohlášení. Prostě zazvonila, vrazila dítě dovnitř a zmizela.“
Slavili jsme s manželem výročí našeho seznámení. Všechno bylo připravené – svíčky, šampaňské, hudba. Marek právě otvíral láhev, když se ozval zvonek.
Za dveřmi stála moje sestra Lenka se svou čtyřletou dcerkou Aničkou.
„Jé, to mám štěstí, že tě zastihnu! Potřebuju na chvilku nechat malou u vás,“ řekla a doslova ji strčila dovnitř.
„Leni, dneska to nejde, máme výročí…“ začala jsem, ale ona mě vůbec neposlouchala.
Políbila Aničku na čelo a v mžiku zmizela po schodech dolů.
Sestra, která nikdy nedospěla
Marek jen ztuhl.
„Tohle snad ne! Dohodli jsme se, že dnešek bude jen pro nás dva,“ sykl mezi zuby.
„Já vím… Ale znáš Lenku. Když se pro něco rozhodne, nikdo ji nezastaví,“ povzdechla jsem.
Lenka je o devět let mladší než já. Odjakživa trochu bohém. Ještě před maturitou se zamilovala do nějakého muzikanta a odjela s ním „na turné“. Školu nakonec dodělala, ale jen tak tak, a po pár měsících se vrátila domů těhotná.
„No a co teď?“ zeptala jsem se tehdy.
„Porodím a postarám se o ni sama,“ odpověděla s typickým sebevědomím.
Jenže realita byla jiná. O Aničku se od narození starala hlavně máma. Lenka dceru milovala – ale spíš z dálky. Po práci vyrážela na večírky, výlety, koncerty. Když jsem se jí snažila domluvit, máma mě vždycky zarazila:
„Neodsuzuj ji tak. Je ještě mladá, musí si něco užít.“
To „užívání“ trvalo až do chvíle, než máma zemřela.
A tehdy se všechno změnilo.
„Neboj, postarám se o ni.“
Lenka zůstala s Aničkou sama a poprvé vypadala, že bere život vážně.
„Všechno dělám pro ni,“ říkala. „Chodím do práce, vyzvedávám ji z družiny, vařím večeře. Strašně mě to baví. Jen mám strach, co budu dělat, až budu muset občas něco vyřídit…“
„Tak ji klidně nech u nás,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.
Lenka se rozzářila. „Ty jsi zlatá! Marek s tím nebude mít problém?“
„Určitě ne,“ ujistila jsem ji.
Kéž bych tehdy držela pusu.
Nejdřív to bylo milé – Anička byla hodná a my jsme si užívali, že máme kolem sebe dítě. Nemáme vlastní, takže nám to přišlo jako dar. Jenže návštěvy se rychle změnily v samozřejmost.
Ze začátku to bylo dvakrát týdně, pak třikrát, pak skoro každý den. Někdy jen poslala zprávu, jindy prostě zazvonila, strčila Aničku dovnitř a zmizela.
Došla mi trpělivost
Toho dne, kdy přerušila naše výročí, Marek pohár přetekl.
„Musíš si s ní promluvit,“ řekl nekompromisně.
„Vím, ale je to moje sestra… a Aničku miluju.“
„Já taky,“ povzdychl. „Ale tohle není normální. Dělá si z nás nonstop hlídací službu.“
Měl pravdu. Ten večer jsem se rozhodla, že to ukončím.
Když se Lenka po čtyřech hodinách konečně vrátila, byla celá rozesmátá.
„No promiň, protáhlo se to. Sedly jsme si s holkama na víno,“ smála se.
„Doufám, že jste si to užily,“ řekla jsem suše.
„Jo! Dokonce jsme se domluvily, že na pár dní vyrazíme k moři. Jen my holky.“
„A Aničku vezmeš s sebou?“
„Ale kdepak! To má být relax, ne dovolená s dítětem. Zůstane u vás,“ oznámila samozřejmě.
„Nezůstane,“ odpověděla jsem klidně, ale pevně. „Takhle to dál nejde. Máme vlastní život, vlastní plány. Rádi ti pomůžeme, ale jen když se předem domluvíme. Žádné vpadávání bez ohlášení. A rozhodně ne, když máš zrovna chuť si vyrazit.“
Lenka ztuhla. Pak začala křičet, že jsem nevděčná, že rodina má pomáhat, že ji zrazuju.
„Ty jsi mi to sama nabídla! A teď ze sebe děláš oběť!“
„Pomoc je jedna věc. Zneužívání druhá,“ řekla jsem tiše.
V tu chvíli popadla Aničku za ruku.
„Fajn! Nepotřebuju tě. Nechci tě ani vidět. Ani Anička už k vám nepřijde!“
A práskla dveřmi.
Ticho a smutek
Byla jsem z toho rozhozená.
„Nemáš výčitky?“ zeptal se Marek.
„Trochu. Ale jinak by to nešlo.“
Dva týdny se neozvala. Bylo mi smutno – hlavně kvůli Aničce.
Pak jednoho dne, když jsem se chystala z domu, stála najednou přede dveřmi.
Vedle ní Anička, s batohem na zádech.
„Nechci ti ji nechávat,“ řekla tiše. „Jen… chtěla vás vidět. Hrozně se jí stýskalo.“
„To víš, že jo. Pojďte dál,“ řekla jsem dojatě.
Nová pravidla
Ten večer jsme si konečně všechno vyříkaly. Bylo to emotivní – slzy, křik, smích, omluvy.
Nakonec jsme se usmířily. Lenka uznala, že to přehnala, a já uznala, že jsem měla mluvit dřív.
Od té doby to funguje.
Lenka respektuje hranice, a když opravdu potřebuje pomoc, zavolá předem.
A občas, když dlouho nevolá, vymyslím si důvod já – protože mi Anička prostě chybí.
