Článek
Když jsme předělávali dětský pokoj, zůstala nám doma velká šatní skříň. Nebyla nová, ale pořád byla pevná, dveře dobře zavíraly a uvnitř nebylo nic rozbitého. Jediný problém byl, že jsme pro ni po změně nábytku už neměli využití.
Manžel navrhoval, že ji rozebereme a odvezeme do sběrného dvora. Mně připadalo škoda vyhodit něco, co může ještě několik let normálně sloužit. Vyfotila jsem ji proto a dala na internet s jednoduchým textem, že ji darujeme za odvoz.
Do inzerátu jsem napsala také jednu důležitou věc. Bydlíme ve třetím patře staršího domu bez výtahu.
Ozvalo se překvapivě hodně lidí
Během první hodiny mi přišlo několik zpráv. Někdo chtěl vědět přesné rozměry, jiný se ptal, jestli skříň rozebereme, a dva lidé si ji chtěli nechat několik dní rezervovat. Jeden muž napsal, že může přijet ještě tentýž večer s dodávkou.
To mi vyhovovalo nejvíc. Chtěli jsme mít pokoj co nejrychleji prázdný a rozhodně jsem neměla chuť týden odpovídat dalším zájemcům. Napsala jsem mu tedy adresu a znovu připomněla, že skříň je ve třetím patře bez výtahu.
Odpověděl, že s tím počítá. Zeptal se jen, jestli půjde skříň rozebrat na menší části, aby se dala dostat po schodech.
Manžel slíbil, že ji před jeho příjezdem rozebereme.
Dali jsme si s tím víc práce, než jsem čekala
Skříň jsme museli vyprázdnit, vytáhnout police a sundat dveře. Některé šrouby už byly po letech zatuhlé, takže rozebrání zabralo skoro hodinu. Jednotlivé bočnice jsme potom opřeli o stěnu a drobné součástky dali do sáčku, aby se nic neztratilo.
Manžel mi už při tom říkal, že děláme cizímu člověku docela slušný servis. Skříň dostane zdarma a navíc ji bude mít připravenou tak, aby ji jen odnesl do auta. Já jsem to neřešila, protože cílem bylo hlavně dostat nábytek z bytu a neposlat ho zbytečně na skládku.
Kolem šesté muž napsal, že je před domem. Odpověděla jsem mu číslo bytu a čekala, že za chvíli zazvoní.
Místo toho mi přišla další zpráva.
Zeptal se, kdy mu ji doneseme dolů
Nejdřív jsem si myslela, že jsem jeho otázku špatně pochopila. Napsal něco ve smyslu, že stojí s autem před vchodem a kam tedy skříň sneseme. Odpověděla jsem mu, že skříň je nahoře v bytě a musí si pro ni přijít.
Za chvíli zazvonil. Byl to muž asi kolem čtyřicítky a přijel sám. Jakmile vstoupil do předsíně a uviděl rozebrané části skříně, první věc, kterou řekl, byla, že čekal, že už ji budeme mít dole.
Připomněla jsem mu, že v inzerátu bylo napsáno třetí patro bez výtahu. Navíc jsem mu totéž zopakovala ještě ve zprávě předtím, než jsme se domluvili.
Řekl, že o patře věděl. Jen si prý myslel, že když skříň darujeme, pomůžeme mu ji také vynést z domu.
Manžel mu vysvětlil, že proto je tam napsáno „za odvoz“
Skříň byla zdarma právě proto, že jsme nechtěli řešit stěhování. Kdo ji chce, může si ji odnést. Manžel navíc už několik let řeší záda a tahat těžké bočnice tři patra dolů opravdu neměl v plánu.
Muž se zeptal, jestli mu tedy alespoň nepomůžeme ve dvou. Tvrdil, že některé díly jsou příliš velké na to, aby je nesl sám, a že kdyby věděl, že mu nikdo nepomůže, vzal by s sebou kamaráda.
Právě tahle věta mě zarazila. Věděl, že jede pro velkou šatní skříň do třetího patra bez výtahu. Přesto přijel sám a nějak automaticky předpokládal, že chybějícího stěhováka najde u nás doma.
Řekla jsem mu, že klidně může kamarádovi zavolat a skříň si vyzvednout později.
To se mu nelíbilo
Prý už sem jel přes půl města a nechce se vracet podruhé. Navíc má půjčenou dodávku jen na několik hodin. Podle něj by bylo nejjednodušší, kdyby manžel chytil jednu stranu a společně skříň nanosili dolů.
Manžel znovu odpověděl, že těžké věci do schodů tahat nebude. Nabídl mu, že menší police a dveře můžeme podat ke schodišti, ale velké bočnice si bude muset zařídit sám. Muž se viditelně začal rozčilovat.
Řekl, že takový přístup nechápe. Když už chceme někomu něco dát, mohli bychom mu podle něj trochu pomoct a nechat ho všechno tahat samotného.
V tu chvíli už začínala docházet trpělivost i mně.
Připomněla jsem mu, kolik skříň stojí
Nic. Nechtěli jsme po něm ani korunu. Skříň byla funkční, kompletní a před jeho příjezdem jsme ji ještě rozebrali, aby ji vůbec mohl pohodlně odvézt.
Řekla jsem mu, že kdybychom nabízeli placené stěhování, jeho připomínka by dávala smysl. Jenže my nic neprodáváme ani neposkytujeme žádnou službu. Nabízíme použitelný nábytek člověku, který si pro něj přijede.
Muž na to odpověděl, že přece nechce žádnou službu. Potřebuje jen deset minut pomoct snést pár desek.
Manžel mu řekl, že deset minut pro něj může znamenat několik dní bolesti zad. Jestli je to podmínka převzetí, může skříň klidně zůstat u nás.
Začal tvrdit, že jsme to měli napsat do inzerátu
Podle něj mělo být výslovně uvedeno, že skříň nikdo nesnese dolů. Ukázala jsem mu inzerát v telefonu, kde stálo „zdarma za vlastní odvoz“ a hned pod tím „3. patro bez výtahu“. Mně připadalo, že další vysvětlování není potřeba.
On to viděl jinak. Tvrdil, že vlastní odvoz podle něj znamená pouze to, že si zajistí auto. Ne že si musí sám dostat nábytek z bytu až před dům.
Popravdě mě nikdy nenapadlo, že by větu „za vlastní odvoz“ mohl někdo chápat právě takhle. Kdybych si já jela pro skříň zdarma, automaticky bych předpokládala, že si musím zajistit i lidi na nošení.
Jenže čím déle jsme se bavili, tím víc působil muž dojmem, že chybu jsme udělali my.
Nakonec zavolal kamarádovi
Ukázalo se, že bydlí jen pár ulic odsud. Dorazil asi za dvacet minut a společně začali skříň nosit dolů. Ve dvou to skutečně nebylo nic jednoduchého, ale jednotlivé díly se po schodišti dostaly bez větších problémů.
My jsme mezitím zůstali v bytě a podávali jim menší kusy. Když odnášeli poslední bočnici, muž ještě poznamenal, že kdybychom pomohli od začátku, mohli už dávno být pryč. Manžel se na mě jen podíval a raději nic neodpověděl.
Na odchodu nám muž stručně poděkoval. Jeho kamarád byl paradoxně mnohem milejší a několikrát řekl, že za skříň jsou rádi, protože podobnou právě sháněli.
Pak odjeli a my měli konečně prázdný pokoj.
Myslela jsem, že tím celá věc skončila
Večer mi ale přišla ještě jedna zpráva. Muž se ptal, jestli náhodou nemáme návod ke složení, protože si není jistý, jak přesně patří některé části k sobě. Žádný návod jsme samozřejmě po letech neměli.
Poslala jsem mu alespoň dvě fotografie skříně před rozebráním. Na nich bylo docela dobře vidět, kde jsou police a jak mají být nasazené dveře. Odpověděl jen krátkým „OK“.
Manžel se smál, že už mu raději nemám odpovídat, pokud se za hodinu zeptá, zda mu ji také nepřijedeme sestavit. Tentokrát jsem s ním souhlasila.
Celá zkušenost mě překvapila hlavně tím, jak rychle se obyčejný dar změnil v soubor očekávání.
Příště už jsem byla mnohem přesnější
O několik měsíců později jsme se zbavovali starší komody. Také byla v dobrém stavu a znovu jsem ji chtěla raději někomu dát než vyhodit. Tentokrát byl můj inzerát podstatně delší.
Napsala jsem, že je zdarma, třetí patro bez výtahu, vlastní odvoz a vlastní snesení. Přidala jsem dokonce větu, že s nošením bohužel nemůžeme pomoci a zájemce si musí přivézt dostatek lidí.
Připadalo mi absurdní vysvětlovat tak samozřejmé věci. Jenže zkušenost se skříní mě naučila, že samozřejmé nejsou pro každého.
Pro komodu přijeli dva studenti. Pozdravili, vynesli ji z bytu, během několika minut ji měli v dodávce a ještě nám poděkovali, že jsme jim ji nechali zdarma.
Tentokrát všechno fungovalo přesně tak, jak jsem si původně představovala
Nikdo neočekával, že mu nábytek odneseme. Nikdo nám nevysvětloval, co bychom měli dělat, když něco darujeme. Prostě si přijeli pro věc, kterou chtěli, a byli rádi, že za ni nemusí platit.
Od té doby nemám problém dávat nepotřebné věci zdarma dál. Jen už počítám s tím, že výraz „zdarma za odvoz“ může mít pro různé lidi překvapivě odlišný význam.
Pro mě znamená, že něco dostaneš a zařídíš si, jak to dostaneš domů. Pro člověka se skříní zřejmě znamenal, že přijede autem před dům a zbytek vyřeší někdo jiný.
A právě proto už do inzerátu raději píšu i věci, které by mě dříve nenapadlo vysvětlovat.
