Článek
Poprvé jsem ho potkal u nádraží. Mladý chlap, možná kolem třiceti, slušně oblečený, batoh přes rameno, pohled, který by obstál i v reklamě na banku. Až na to, že místo o půjčce mluvil o vlaku. Říkal, že mu ukradli peněženku a že se nutně potřebuje dostat domů vlakem. Mluvil rychle, zoufale, skoro s dramatickým přednesem. Měl to propracované — přesně tolik naléhavosti, aby to znělo opravdově, ale ne tolik, aby to vypadalo jako divadlo.
Ten večer jsem mu málem uvěřil. V peněžence jsem měl drobné, už jsem po nich sahal, ale něco mě zastavilo. Nevím co. Možná ten příliš naučený pohled. Možná fakt, že na nádraží bývá víc lidí, kteří „zrovna potřebují na vlak“, než vlaků samotných. Nakonec jsem mu popřál hodně štěstí a šel dál. On se podíval, zklamaně se usmál a rozhlížel se po dalším dobrodinci.
Podruhé jsem ho viděl o týden později. Jiná ulice, jiný příběh — jen pointa byla stejná: musí na vlak. Tentokrát prý ztratil lístek. Potřeboval si koupit nový, rychle, protože vlak mu jede za deset minut. Mluvil stejně přesvědčivě, jen obměnil kulisy. Zasmál jsem se. On mě poznal, krátce se zarazil, a pak přepnul do jiné role — jakoby mě nikdy neviděl. Profesionál.
Třetí, čtvrté a páté setkání už mě nepřekvapilo. Jednou stál u supermarketu, podruhé na zastávce, jednou dokonce před kavárnou, kde se snažil přesvědčit baristu, že mu jen chybí drobné do automatu na jízdenky. Vždycky stejný výraz, stejný tón, a vždycky šlo o vlak. Už jsem ho nebral vážně, ale zároveň mě něco na tom fascinovalo.
Ten kluk nebyl typický bezdomovec. Měl čisté boty, upravené vlasy, mluvil spisovně, díval se lidem do očí. Kdybych nevěděl, co dělá, tipoval bych ho na studenta nebo juniora v kanceláři. A možná právě to bylo na celém příběhu nejzajímavější. Nešlo o klasické žebrání. Bylo to herectví – malá městská performance, kterou opakoval každý den, možná z nutnosti, možná z nudy.
Páté setkání bylo u hlavního nádraží, v létě. Byl jsem po práci, s kávou v ruce, když jsem ho uviděl, jak spustil stejnou scénu u jiného kolemjdoucího: naléhavost, lístek, a že potřebuje chytit vlak. Tentokrát jsem se zastavil a chvíli ho sledoval. Přesně načasovaná bezmoc, krátký povzdech, rukou si přejel přes tvář — a pak ten skoro dětský úsměv, když mu někdo uvěřil. Ne zlý úsměv. Spíš úleva, že to zase vyšlo.
Na chvíli jsem přemýšlel, jestli k němu mám jít a říct mu něco. Ale co vlastně? Že by mohl tu energii využít jinak? Najít si normální práci? Že mu nikdo už neuvěří? Že škodí těm, kteří tu pomoc opravdu potřebují? Nebo že v něm je kus zoufalství, který možná není hraný?
Když jsem odcházel, pomyslel jsem si, že město je vlastně taková scéna. Každý tu hraje nějakou roli — někdo lepší, někdo horší. A tenhle chlap prostě hraje svůj part líp než většina. Nejspíš pořád potřebuje na vlak, ale už dávno nejde o jízdenku. Spíš o to, že když mu někdo uvěří, aspoň na chvíli se necítí ztracený.
Možná právě proto mu nelze úplně zazlívat, že tu hru hraje dál. Protože co jiného v tom městě vlastně děláme my ostatní? Každý z nás má svůj scénář – některý pravdivější, jiný víc natrénovaný. A možná ti, co pořád „potřebují na vlak“, nejsou až tak daleko od těch, kteří jen předstírají, že už dávno dorazili do cíle.
