Článek
Když jsem ji požádal o ruku, byl to jeden z nejhezčích momentů v mém životě. Ne proto, že by to bylo nějak extra pompézní nebo podle scénáře z filmu, ale proto, že to bylo naše. Byli jsme spolu už roky, prošli jsme spolu celou vysokou školu, první podnájmy, první pořádné práce, první skutečné starosti. A oba jsme věděli, že směřujeme ke svatbě. Takže když jsem poklekl, nebylo to překvapení — ale byla to radost. Řekla ano bez váhání. Objímali jsme se, smáli se, volali rodinám. Všichni byli nadšení.
Jenže nadšení má jednu zvláštní vlastnost. Někdy zakryje realitu. Aspoň na chvíli.
Je mi 27, pracuju zhruba tři roky. Mám slušnou práci, ale žádné zázraky. Platím nájem, energie, běžné výdaje, něco málo šetřím. Moje snoubenka je o dva roky mladší, je rok po škole. Teprve se rozkoukává v práci, teprve sbírá zkušenosti. Nemáme žádné velké úspory, žádné rodinné peníze za zády. Jsme prostě dva mladí lidi na začátku. A právě tady se ukázalo, jak moc odlišně si představujeme svatbu.
Já jsem od začátku uvažoval střízlivě. Menší svatba. Rodiče, sourozenci, pár nejbližších kamarádů. Nějaký hezký salonek, menší hostina, žádná okázalost. Oslava, která nebude o tom, kolik stojí ubrusy a výzdoba, ale o tom, že se bereme my dva.
Ona naopak začala mluvit o velké svatbě se vším všudy. Obřad na zámku. Romantický hotel. Raut pro desítky hostů. Velké šaty, výzdoba, fotograf na celý den, kameraman, kapela, show, světýlka, kouř, ohňostroj. A čím víc o tom mluvila, tím víc jsem měl pocit, že to nesleduje kvůli nám, ale kvůli představě, kterou má v hlavě. Kvůli obrázkům z internetu, kvůli videím, kvůli trendům.
Magické datum. Dokonalá výzdoba. Dokonalé fotky. Dokonalý den.
Jenže dokonalý účet už si v těch představách nikdo moc nepřipouštěl. Když jsme si poprvé sedli k reálným číslům, bylo mi fyzicky špatně. Částky, které padaly, byly úplně mimo všechno, co jsme kdy měli na účtu. A nebylo to ve stylu „nějak to dáme“. To bylo „utratíme všechny úspory a ještě si budeme muset půjčit“. A tam se to mezi námi poprvé skutečně zlomilo.
Snažil jsem se jí to vysvětlit klidně. Že na to nemáme. Že nechci začínat manželství s dluhem. Že bydlíme v pronájmu, nemáme vlastní byt, žádné rezervy. Že bych radši peníze šetřil na budoucnost než je nechat zmizet v jednom jediném dni.
Ona to brala jako útok na své sny. Jako kdybych jí říkal, že si nezaslouží hezkou svatbu. Že jsem lakomý. Že nechápu, jak důležitý je to pro ni okamžik. A možná jsem to opravdu nechápal stejně jako ona. Jenže já se na to díval očima člověka, který se bojí dluhů a nejistoty víc než toho, že svatba nebude podle trendů.
Začali jsme se hádat už při výběru místa. Já hledal menší sály, obecní domy, penziony. Ona mi posílala odkazy na zámky, luxusní hotely, svatební resorty. Každé místo, které se mi líbilo, bylo pro ni „málo“. Každé místo, které se líbilo jí, mi připadalo úplně mimo náš rozpočet. A tak jsme se místo plánování hádali.
Ne kvůli tomu, že bychom se neměli rádi. Ale právě proto.
Já měl pocit, že se nám to rozpadá pod rukama. Že místo radosti ze zásnub řešíme jen peníze, tabulky, kalkulace, splátky. Ona měla pocit, že jí beru její vysněný den. Že z ní dělám někoho, kdo má mít skromné sny jen proto, že jsme mladí.
Seděli jsme spolu večer u stolu, oba unavení, oba zklamaní. V místnosti bylo ticho, které bylo horší než hádka. Každý z nás měl v hlavě svou pravdu a oba jsme měli pocit, že ten druhý nerozumí tomu nejdůležitějšímu.
Já se bál, že když ustoupím, zničím si finanční klid na roky dopředu. Ona se bála, že když ustoupí, bude celý život litovat, že neměla svatbu, jakou si přála. A někde mezi tím vším jsme byli my dva. Dva lidi, co se milují, ale najednou zjišťují, že láska někdy nestačí k tomu, aby se dvě představy spojily do jedné.
Nechci svatbu zrušit. Nechci odejít. Chci si ji vzít. Ale čím dál víc cítím, že pokud nenajdeme společnou cestu, tak si z toho dne, na který jsme se tolik těšili, odneseme spíš hořkost než radost. A někdy mě až děsí, že ten největší problém nezačal po svatbě. Ale ještě před ní.
A postupně do toho začaly vstupovat i naše rodiny. Nejdřív nenápadně, pak čím dál víc. Moji rodiče se spíš klonili k tomu, co jsem říkal já. Že svatba má být hezká, ale že nemá zruinovat začátek manželství. Táta mi rovnou řekl, že dluh kvůli jednomu dni je podle něj nesmysl a že bych si měl stát za svým. Máma to viděla podobně, i když se to snažila říkat opatrně, aby se někoho nedotkla.
Jenže její rodina to brala úplně jinak. Tam zaznívalo, že „svatba je jednou za život“, že „to přece nemůže vypadat obyčejně“ a že „když už, tak pořádně“. Začalo se mluvit o tom, kolik se asi vybere na darech, že se nám část peněz určitě vrátí, že dneska už je běžné, že si svatba na sebe aspoň částečně vydělá. Jenže já jsem v tom viděl hlavně to, kolik peněz z účtu zmizí hned na začátku, dávno před tím, než někdo vůbec přijde s obálkou v ruce.
Najednou do toho mluvil někdo z obou stran. Teta věděla o skvělém místě, strýc o levnější kapele, kamarádka řešila barvy výzdoby, její mamka měla jasnou představu o hostech. Každý měl názor, každý měl pocit, že ví nejlíp, co je správně. A čím víc lidí do toho mluvilo, tím víc jsem měl pocit, že se z naší svatby stává projekt všech okolo — jen ne náš.
A mně čím dál víc docházelo, že se nehádáme jen o zámek nebo salonek. Hádáme se o pohled na život. O to, jestli je důležitější jeden dokonalý den, nebo klid na několik let dopředu. A čím víc se řešily dary, návratnost a výdělky ze svatby, tím víc jsem viděl, kolik peněz se tím vlastně protočí — a jak málo z toho mi připadá rozumné.
A právě to mě děsí možná ze všeho nejvíc.
