Článek
Když jsem jí to tehdy vyprávěla, myslela jsem, že mi rozumí.
„Vidíš, mami,“ říkala jsem jí, „dodnes se mi o tom zdají noční můry. Někdy se budím uprostřed noci s pocitem, že se dusím. Pořád mám strach, že kvůli své minulosti budu špatná matka. Že na to nemám právo. Ale zároveň vím, že už nejsem ta stejná holka jako dřív. Změnila jsem se. Vyrostla jsem a neskutečně toho lituji.“
Nový začátek - nová naděje
Dlouho jsem měla pocit, že si vlastně ani nezasloužím být šťastná. Dostala jsem se do období, kdy jsem netoužila po romantice jako z filmu. Chtěla jsem klid, stabilitu, normální život. Manžela. Domov. Něco, co bude pevné a nebude se mi rozpadat pod rukama.
A pak jsem potkala jeho.
Láska k Adamovi přišla úplně nečekaně. Nebylo to žádné velké drama ani ohňostroj. Spíš tiché, postupné přibližování. Byl klidný, rozumný, spolehlivý. Vedle něj jsem měla pocit, že můžu dýchat. Po dvou měsících jsem věděla, že si ho nechci vzít jen proto, že je „dobrá volba“. Opravdu jsem ho milovala.
Ještě před svatbou jsem ale poprvé pochopila, že vztah s jeho rodinou nebude jednoduchý.
Jednou jsem byla svědkem rozhovoru mezi ním a jeho matkou. Seděla jsem stranou a cítila jsem se, jako bych tam vlastně ani nepatřila.
„Jsem ráda, že sis našel holku, která chce rodinu,“ řekla mu, „ale co Veronika?“
„Mami, vždyť víš, že mě nezajímá,“ odpověděl podrážděně. „To ty ses mě snažila dát dohromady s dcerou své kamarádky.“
„Ale tolik jsem Marii naslibovala,“ pokračovala. „A ty se chceš ženit s nějakou holkou, kterou skoro neznám?“
„Ty jsi jí něco slíbila. Já ne.“
Seděla jsem tam a chtěla jsem říct: A co já? Já jsem tady taky.
Ale mlčela jsem. Nechtěla jsem začínat konflikt. Bávala jsem se, že bych mohla všechno pokazit.
Později mi Adam vysvětlil, že jeho máma kdysi uzavřela s kamarádkou zvláštní slib — že jejich děti se jednou vezmou.
„A ony se toho pořád drží?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„Je to hloupost, vůbec na to neber zřetel,“ řekl. „Nikdy se mi nelíbila. Nešel jsem s ní ani na rande, i když mně do toho roky tlačily.“
Věřila jsem mu, neměla jsem ani proč nevěřit. Jeho máma mně prostě jen dobře neznala a já pořád věřila, že se to v budoucnu může změnit. Tolik jsem to chtěla.
Změnila přístup
Naše svatba byla malá, obyčejná. Obřad na radnici, pak oslava v hospodě se salónkem. Nebylo to nic velkolepého, ale mně to stačilo. Byla jsem šťastná, že ho mám.
Tchyně se chovala mile. Dokonce vtipkovala.
„Nemohla jsem vás zastavit, tak jsem to vzdala,“ řekla tehdy. „Možná vám to bylo souzené.“
Poprvé jsem jí řekla „mami“ a byla jsem z toho nervózní. Usmála se a odpověděla, že je ráda, že mě má jako dceru. Připadala jsem si přijatá. Jako součást rodiny.
Měli jsme byt, práci, normální život. Chybělo jen dítě.
Dobře se nám spolu mluvilo
Jenže já jsem se těhotenství bála. Ne nějak povrchně — byl to hluboký, starý strach, který jsem v sobě nosila roky. Vedle něj jsem ale měla pocit, že bych to možná zvládla.
Tchyně se mnou o tom často mluvila.
„Každá žena to zvládne,“ říkala. „Tak jsme stvořené.“
Smála se, byla lidská, otevřená. Připadala mi jako někdo, komu můžu věřit. Postupně jsem jí začala vyprávět víc než vlastním přátelům.
Začala mě pomalu a nenápadně izolovat
Zpětně vidím, že mě nenápadně začala izolovat. Vyptávala se stále více a podrobněji na mé přátele a rodinu.
„Jak dlouho se znáš s tou Annou?“ ptala se mě tchyně jednou u čaje.
„Od vysoké.“
„Já bych jí nesvěřovala osobní věci. Nezajímá ji rodinný život. Nemůže ti tedy ani rozumět.“
Chvíli jsem nad tím přemýšlela. Nepřipadalo mi, že by Anička byla falešná, ale říkala jsem si, že starší žena má možná víc zkušeností.
„A s bratrem by ses taky neměla bavit o intimních věcech,“ pokračovala. „Petr to bude vykládat u piva.“
Věděla jsem, že můj bratr takový není. Ale když vám někdo něco opakuje pořád dokola, začne vám to hlodat v hlavě.
Postupně jsem se uzavírala. Méně jsem se svěřovala přátelům. Více jsem mluvila s ní.
„S tebou se mi mluví nejlíp,“ přiznala jsem jí jednou. „I o strachu z těhotenství.“
„Těší mě, že mi věříš,“ usmála se.
Nejdřív mi to nepřišlo ani divné. Myslela jsem si, že to myslí dobře, že se sbližujeme. Že mě chrání.
A pak jsem udělala největší chybu svého života.
Jednou se mě opatrně zeptala, jestli se už snažíme o dítě.
Řekla jsem jí pravdu. Že chci, ale že se bojím. Že mám v sobě strach, který neumím úplně vysvětlit.
„Proč?“ ptala se tiše a jemně.
Zeptala jsem se, jestli mě nebude soudit.
Řekla, že ne.
A tak jsem jí vyprávěla svůj příběh.
O tom, že jsem v šestnácti otěhotněla.
Že jsem břicho skrývala pod volným oblečením.
Že porod proběhl v tichosti.
Že jsem dítě nechala v babyboxu.
Že jsem utekla z rodného města a snažila se začít znovu.
Brečela jsem a byla k neutišení. Bylo to, jako bych ze sebe sundávala něco těžkého.
Řekla jsem jí, že se bojím, že budu špatná matka. Že se bojím výčitek. Že mě to pořád pronásleduje. Že si to nemůžu odpustit a často myslím na to, kde to maličké skončilo a že doufám, že se má lépe, než by se tenkrát mělo se mnou. Že doufám, že jednou, brzy, snad najdu odvahu to říct Adamovi, protože to před ním už nechci skrývat.
Poslouchala klidně. Soucitně.
Myslela jsem, že mě chápe.
Zradila mě
O pár dní později nás pozvala na oběd.
Seděli jsme u stolu, mluvili o běžných věcech. A pak to řekla.
Bez varování.
„Myslel sis, že je dokonalá,“ řekla Adamovi, „a přitom jako teenagerka nechala miminko v babyboxu. Opravdu má být taková žena matkou tvých dětí?“
Měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce. Nemohla jsem mluvit. Nemohla jsem dýchat.
Adam se na mě díval. Nechápal.
„Zeptej se jejích rodičů,“ pokračovala. „Nebo její kamarádky.“
Pak ještě dodala, že pozvala Marii s Veronikou. A že zná dobrého rozvodového právníka.
Bylo to jako veřejná poprava.
Manžel ve mně ztratil důvěru
Adam byl zraněný. Ne kvůli tomu, co se stalo kdysi — ale proto, že jsem mu to neřekla.
„Jak jsi mi tohle mohla zatajit?“ křičel.
Snažila jsem se vysvětlit, že jsem se bála. Že jsem se styděla. Že jsem nevěděla, kdy a jak to říct.
Řekl, že neví, jestli má naše manželství smysl.
Práskl dveřmi. Odešel z domu.
Já jsem se ochromená zavřela v koupelně a hodinu poslouchala smích za zdí, jako by se nic nestalo.
Později mi oznámil, že na pár dní odjede ke kamarádovi. Že si to potřebuje srovnat. Že takové věci se říkají na začátku vztahu, ne až v manželství.
Teď sedím sama a přemýšlím, jestli si vůbec zasloužím nový začátek.
Jestli chyba z mládí má navždy určovat celý můj život.
Cítím vinu.
Stud.
Lítost.
Ale taky vztek, bolest a pocit zrady.
Důvěřovala jsem ženě, která si hrála na moji blízkou.
A ona mě využila.
Nevím, jak z toho ven.
