Článek
Máme souseda, jmenuje se Mirek, docela příjemný člověk. Bohužel však ten typ člověka, který má psa místo dítěte, partnera i smyslu života v jednom. Což je v pohodě — dokud tím nezačne otravovat celý barák.
Jeho pes, malý zrzavý kříženec jménem Bruno, je podle něj „zlato, andílek, chlupáček, co nikoho nikdy neobtěžuje“. Podle zbytku reality je to neřízená střela, co štěká na všechno, co se pohne, a cítí neodolatelnou potřebu vrhat se lidem po nohavicích.
Mirek je ten typ pejskaře, co pokaždé pronese větu:
„On jen vítá!“
Zatímco vám Bruno visí drápama na kalhotách a vy přemýšlíte, jestli tohle ještě půjde vyčistit.
Barák toho má plné zuby.
Ranní štěkání od pěti?
„To on jen zdraví sluníčko.“
Štěkání večer?
„To on hlídá barák. Buďte rádi!“
Štěkání kdykoliv?
„On je prostě nadšený pejsek, to neznáte radost?“
A čím víc mu kdokoliv něco vytýká, tím víc má Mirek postoj, jako by bránil ohrožený druh.
Nejhorší je to teď, když Bruno „prochází fází objevování“.
To znamená, že všechno, co kdo položí nebo odloží v chodbě, je legitimní kořist.
Minule si sousedka od naproti odložila před dveře tašku s nákupem, aby mohla odemknout. Obyčejná situace.
Jenže než stačila zasunout klíč do zámku, Bruno byl u tašky jako komando.
Čenich v ní, packy na okraji, snažil se dostat dovnitř.
A sousedka, s hlasem na hranici zoufalství, jen vybafla:
„Pane Mirku! Můžete si ho vzít, prosím?“
A Mirek?
S totálním výrazem člověka, který nerozumí, proč vůbec někdo otevírá pusu:
„Ale prosim vás, o nic nejde… on je jen zvědavej. To je normální. To mu nemůžete zakázat.“
Sousedka stojí, červená vzteky, brání svůj nákup před mordou jeho psa — a Mirek má úsměv jako matka, kterou urazilo, že někdo kritizuje její miminko.
A není to jediné.
Jeden soused si stěžoval, že mu pes několikrát počůral rohožku. Mirek jen mávnul rukou:
„Když von takhle značkuje, nooo… to je přirozený.“
Další sousedce okousal Bruno nové boty.
„Klid, to byla nehoda, on je ještě mladý.“
A posledně?
Pes vběhl do chodby s bahnitýma packama a Mirek to shrnul slovy:
„Vždyť si to věci umejete.“
Pro něj je Bruno prostě nedotknutelný.
A aby toho nebylo málo, Mirek ještě získal otravný zvyk povídat každému o „výchově pozitivním posilováním“, zatímco Bruno mezitím okusuje boty nebo tahá kabát ze stojanu. Když mu někdo řekne, že by ho měl trochu zkrotit, odpoví jen, že „lidi jsou dneska moc přecitlivělí“. Přecitlivělí jsou podle něj všichni — jen ne on, co se rozněžní nad každým Brunovým přepadením souseda.
Nikoho nezajímá, že něco zničil.
Nikoho nezajímá, že někoho vyděsil.
Nikoho nezajímá, že barák už žije v permanentní štěkací kulise.
Hlavně aby se pejsek necítil omezovaný, že jo.
Je to zvláštní, sledovat, jak člověk dospělého věku dokáže kompletně vypnout mozek, jen aby ochránil „svůj poklad“. Protože čím víc si stěžujeme, tím víc je z něj militantní pejskař — takový, který by snad napsal petici proti obyvatelům, ne proti štěkání.
A já si říkám, že jestli bude Bruno ještě chvíli „objevovat“, někdo tu jednou skutečně vybuchne.
A nebude to ten pes.
