Článek
Bydlíme s rodinou ve starším cihlovém činžáku o čtyřech patrech na kraji města. Žádný luxus, ale ani žádná hrůza – takový ten typ domu, kde jsou schody trochu vyšlapané, zábradlí pamatuje jiné režimy a ve sklepě to pořád voní po uhlí, i když tam už roky žádné není. Většina lidí tu žije desítky let. Jsou to ti praví „starousedlíci“, co si pamatují, kdo ve kterém bytě bydlel, ještě než jsem se narodil. A pak jsme tu my – rodina s hypotékou na třicet let a dvěma malými dětmi, co se sem nastěhovala před pár lety.
Právě to, že je dům malý, má svoje výhody. Není to anonymní panelák, kde se lidi jen míjejí u výtahu. Tady víme, kdo kde bydlí, kdo má jakého psa, čí dítě má sklony pokládat si hračky přes celou chodbu a komu se radši neotáčet zády, když jsou ve sklepě kola bez zámku. Na dvoře za domem se v létě rozkládají sušáky na prádlo, děti tam honí míč a babičky hlídají z oken, jestli něčí prcek moc neřve. Většinou to funguje. Občas je nějaká drobnost, ale nic, co by se nedalo vyřešit klepnutím na dveře nebo slovem na schodech.
A pak je tu soused z přízemí. Řekněme mu pan Menšík. Není zlý, ale je to chodící amplion nespokojenosti. Každé ráno, když jdu do práce, už sedí na lavičce na dvoře. Hnědá bunda, stará šusťáková souprava, vedle sebe hrnek s kafem a leták s akcemi z místního hypermarketu. A mluví. Nejčastěji s kýmkoli, kdo projde kolem a nezrychlí krok včas.
„To zas zdražili, co?“ houkne na mě jednou, když nesu do auta děti do školky. „Z těch důchodů se nedá žít! Za nás jsme měli jistoty, pane, to byste koukal. Teď? Hrůza. Člověk se bojí pustit televizi, aby se nerozčílil.“
Místo odpovědi se usměju, kývnu hlavou a naložím děti do sedaček. Vím, že kdybych se zastavil, čeká mě desetiminutová přednáška o tom, jak politici kradou, jak mládež nic neumějí a jak je všechno drahé. A já fakt nemám čas. V hlavě už mi jede seznam, co všechno musím ten den stihnout v práci, jestli nám na účtu zůstane něco i po zaplacení hypotéky a jestli jsem nezapomněl zaplatit školkovné.
Pan Menšík ale čas má. Spoustu času. Dopoledne sedí na dvoře, odpoledne si zajde nakoupit, večer si s ostatními důchodci vypráví, jak to kdysi bývalo. Bere důchod, příspěvek na bydlení, občas se zmíní, že mu dcera posílá nějaké peníze „navíc, když může“. Nemá už děti doma, žádné splátky, žádné kroužky, žádné školní výlety. Jen účty za byt a jídlo. A přesto mám pocit, že kdyby se konala soutěž v nadávání na život, vyhrál by ji na celé čáře.
Když se vracím z práce, často ho slyším ještě dřív, než vůbec otevřu domovní dveře. Jeho hlas se nese dvorem jako rozbitý rozhlas:
„To je hrozný, ty ceny! Za nás stálo všechno pár korun, člověk si užil… Teď? Jen dřeš a nic z toho nemáš. My důchodci jsme na tom nejhůř, nikdo na nás nemyslí!“
Stojím s igelitkami v ruce, v jedné chleba, nějaká zelenina, v druhé drogerie a pleny. V kapse mi vibruje mobil – zpráva od ženy, že přišel nový rozpis záloh na energie. Než dojdu do třetího patra, v hlavě už přepočítávám rozpočet a přemýšlím, kde zase ušetříme. A z dvora pořád zní, jak to má někdo těžké.
Dlouho jsem to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. Říkal jsem si, že je to prostě jeho způsob, jak trávit čas. Někdo luští křížovky, někdo nadává. Nic proti tomu. Jenže postupně se to začalo zařezávat pod kůži. Zvlášť ve dnech, kdy jsme s manželkou seděli večer nad účty, posouvali položky v internetovém bankovnictví jako figurky na šachovnici a snažili se nevzít dětem další kroužek, i když by si ho zasloužily.
Jednoho odpoledne jsem doma pracoval na počítači, okno dokořán, protože děti si hrály na dvoře. Najednou slyším:
„No jo, ti mladí si na sebe berou hypotéky a pak brečí. Já bych do toho nikdy nešel! Celý život jsme si žili z toho, co bylo, a aspoň jsme měli klid. Ale my důchodci jsme to teď odnesli nejvíc, to je jasný.“
Mluvil s nějakým jiným sousedem, který jen přitakával. A já tam seděl u stolu, záda ztuhlá, hlava plná úkolů, za zády rozdělaný projekt, který mě držel v práci přesčas už třetí týden v kuse. A najednou jsem cítil, jak se mi zvedá tlak.
Večer, když jsem šel s odpadky, seděl zase na lavičce. Tentokrát sám. Chladno, prázdný dvůr, žádné děti, žádný ruch. A já se rozhodl, že už toho mám dost.
„Pane Menšíku,“ oslovil jsem ho. „Řeknu vám něco na rovinu.“
Nadzvedl bradu, připravený na další svědka svého utrpení.
„Vy pořád říkáte, jak se nedá vyžít. Ale máte důchod. Máte příspěvek na bydlení. Děti vám pomáhají. Nemáte žádné splátky, žádné školky, žádné kroužky. Máte volno celý den. Sedíte tady, pijete kafe a kouříte. To je taky luxus, víte?“
Ztuhl. Úplně.
Tak jsem pokračoval:
„Já vstávám v šest. Děti, práce, nákupy, účty. S manželkou řešíme každou korunu. A poslouchat denně, jak se vám nedá žít, když jste ve skutečnosti v pohodě, je prostě únavné.“
Jeho obličej se okamžitě zatvrdil.
„Tak moment,“ procedil. „Vy mi budete říkat, jak se mám dobře? Já jsem makal celý život! A teď tu nějaký mladík bude mudrovat!“
„Nikomu neberu, že jste makal,“ řekl jsem klidně. „Ale kdybyste se někdy podíval kolem sebe, zjistil byste, že jsou tu lidi, co to mají horší. A ne nadávají celý den.“
Zvedl se, prudce odsunul židli a odsekl:
„No, tak to pardon. S váma už se nemám o čem bavit.“
Sebral hrnek a odkráčel do domu. Uražený na celé kolo.
A mně to poprvé za dlouhou dobu vůbec nebylo líto.
