Článek
Bydlím v malém bytovém domě s pár byty, oploceným pozemkem a směšně malým parkovištěm. Tak malým, že když si někdo myslí, že mu patří víc než jedno místo, okamžitě to pocítí úplně všichni. A pak je tu on — soused, který vlastní čtyři drahá auta. Ne praktická auta. Ne rodinná auta. Myslím okázalé, nablýskané stroje, které si někdo pořídí hlavně proto, aby všem okolo připomínal, že na to má. Luxusní SUV, sportovní sedan, tmavá skla, naleštěné laky — všechno, co k tomu patří. A všechna čtyři auta má neustále rozesetá po našem malém parkovišti, jako by šlo o jeho soukromý autosalon. A protože je očividně hlavní postavou reality show jménem „Svět se točí kolem mě“, rozhodl se, že parkoviště patří výhradně jemu.
Výsledek je jednoduchý: já i ostatní sousedi neustále nemáme kde zaparkovat, zatímco jeho auta zabírají skoro všechna místa.
A parkování je přitom jen začátek. Tenhle člověk má zvláštní talent dělat věci, které vás štvou — ale nikdy ne natolik, aby to šlo jednoduše řešit oficiální cestou. Jezdí na terénní motorce přes náš trávník, jako by šlo o jeho osobní off-road dráhu. Jeho psi kadí přímo k plotu, kde moje žena s pýchou sama vysázela okrasné květiny a nějaké keříky — občas doslova přede mnou, a on se tváří, že se ho to netýká. Když mu něco řeknu, usměje se tím pasivně-agresivním úsměvem člověka, který ví, že je protivný — a těší ho to.
Jednou už toho měli všichni dost, a tak jsme svolali domovní schůzi v altánku za domem. Normálně, slušně, klidně. Navrhli jsme jednoduché a rozumné pravidlo: ať před domem parkuje maximálně jedno nebo dvě auta a zbytek si dává jinam. Nikdo na něj nekřičel, nikdo ho neurážel, jen jsme ho požádali, aby byl ohleduplný. On se na nás ale podíval, ušklíbl se, doslova se zasmál, utrousil něco ve stylu „tak si parkujte jinde“ — a prostě odešel. Bez omluvy, bez respektu, bez studu.
V tu chvíli jsem se rozhodl, že mu už nebudu nic vysvětlovat. Nebudu slušný. Nebudu dospělý. Budu malicherný, trpělivý a zlomyslný.
Napadla mně totiž geniální myšlenka. Začal jsem potají krmit vrány - semínka, oříšky, občas nějakou tu dobrůtku jako borůvky a jiné pochutiny. Na stromě u parkoviště totiž už několikátou zimu žije menší hejno — chytré, všímavé, pamětlivé. Je všeobecně známo, že vrány zdaleka nejsou hloupí ptáci. Jsou to malí opeření geniové. Pamatují si obličeje, pamatují si místa a hlavně si pamatují, kdo je hodný a kdo si zaslouží ignoraci nebo „horší zacházení“. Krmení se změnilo v rutinu, rutina v návyk a návyk v partnerství.
Dnes už se nemusím ani snažit. Čekají. Sedí skryté na větvích přímo nad parkovištěm, tiše, beze zvuku, a sledují auta jako ptáci apokalypsy. Nedělají kravál, aby neupozornily ostatní sousedy. Jako by chápaly, že jde o tajnou misi. Musím se tomu kolikrát smát.
Moje auto? Nedotčené. Čisté. Nedotknutelné. Jeho auta? Všechna „zasažena“. Bez výjimky. Ne občas, ne náhodou — denně, systematicky, vytrvale. Ti ptáci přesně vědí, která auta řídí. Může to znít absurdně, ale je to tak. Ignorují ostatní, ignorují návštěvy, ignorují náhodná auta. Ale jeho vozy? Terč. Cíl. Priorita.
Den za dnem. Ráno, odpoledne, večer. Znovu a znovu. Lak přestal být naleštěný, skla přestala být čistá, střechy začaly vypadat jako mapy přírodní katastrofy. Začal zuřit, mýt auta, nadávat, rozhlížet se ke stromům. Pak to zkusil chytře — začal parkovat o kus dál. Vrány se přizpůsobily. Parkoval ještě dál. Vrány ho následovaly.
Až to postupně došlo do bodu, kdy přestal parkovat u domu úplně.
Dnes na našem parkovišti nestojí ani jedno jeho auto. Parkuje někde dál v ulici, mimo náš dům, mimo naše stromy, mimo „zóny“. Já parkuju v klidu, mám čisté auto, volné místo a tichý pocit vítězství.
A on nikdy nebude moct dokázat, že to bylo schválně — protože co má říct? „Soused si ochočil vrány a ty mě cíleně bombardují každý den?“
Nikdo by mu nevěřil. A všichni v domě ví své.
Je to malicherné? Ano.
Je to možná zbytečně přehnané? Rozhodně.
Je to trochu zlé? Určitě.
Ale pokaždé, když vidím, že ten, kdo se všem vysmál, teď parkuje nejdál, cítím hluboké, temné, tiché uspokojení. Protože někdy nejde o spravedlnost. Někdy jde jen o to, že někdo, kdo si myslel, že je nedotknutelný, nakonec přece jen pocítí následky.
A přiznávám to bez výčitek: užívám si to.
A kdyby se někdy rozhodl oplácet?
Upřímně — vrány nejsou jeden pták. Vrány jsou organizace.
Pokud dojde na válku, nebude to sousedský spor.
Bude to konflikt proti inteligentnímu opeřenému kartelu.
A „moji“ opeření přátelé? Můžu upřímně říct, že mi budou chybět, až zase odletí. Byli to paradoxně ti nejlepší spojenci, které jsem si pro tuhle malou pomstu mohl vybrat.
