Článek
Když Petr před dvěma lety zemřel, svět se mi zlomil v tichu. Nebyla to žádná dramatická scéna, žádný hysterický výkřik. Jen telefonát, který mě v jediném okamžiku vytrhl z běžného dne, a potom prázdno. Nejdřív mi připadalo, že jen někde stojí, že se vrátí, že se to vysvětlí. Že muselo dojít k chybě. Den po dni jsem ale začínala chápat, že některé chyby se už nedají vzít zpátky.
První měsíce jsem se pohybovala jako ve sklepené místnosti bez oken. Všichni se mě snažili držet nad vodou, ale já pořád jen plavala proti proudu. Do práce jsem chodila ze zvyku, doma jsem seděla v jeho tričku, které pořád ještě vonělo jeho parfémem. Bylo to skoro směšné — dospělá žena, která se drží kusu látky, jako by na něm visela celá její existence. A přesto to bylo jediné, co mě tehdy trochu uklidňovalo.
Nebyla jsem schopná vyhodit ani drobnosti. V koupelně měl pořád svůj kartáček, ve skříni složené košile, které už nikdy nikdo neoblékne. A přesto jsem každý týden prala povlaky, uklízela, vařila, jako by se měl zítra vrátit. Jako bych ho mohla přivolat obyčejným zachováním rutiny.
Časem se smutek změnil. Nebyl menší, jen tišší. Přestal mě přehlušovat, ale stále seděl vedle mě u večeře, spal se mnou v posteli, chodil se mnou na procházky. Naučila jsem se s ním žít, i když jsem se s ním nikdy nesmířila.
Pak se objevil Mirek.
Ne najednou, ne jako někdo, kdo přichází změnit osud. Bylo to obyčejné, skoro až nenápadné. Napsal zprávu. Jednu větu: „Jestli něco potřebuješ, ozvi se.“
Byli jsme kdysi spolužáci, ne blízcí přátelé, spíš známí, co se na sebe vždycky usmáli na srazu. Když jsem mu slušně poděkovala, myslela jsem, že tím náš kontakt skončí. Ale neskončil.
Jednou mi nabídl, že mě sveze z nákupu, když byla průtrž mračen. Podruhé se objevil s nářadím, protože jsem si postěžovala, že mi viklá dveřní klika. Potřetí jsme si dali kafe, když mě náhodou potkal ve městě. Všechno drobnosti, nic, co by člověk označil jako „dvoření“.
A přesto jsem si po čase uvědomila, že mi jeho přítomnost dělá dobře. Ne extaticky, ne zamilovaně. Spíš tak, jako když si po dlouhé zimě poprvé sednete na lavičku na slunci a zjistíte, že vám už není taková zima.
Jenže ať byl Mirek jakkoli pozorný, trpělivý a citlivý, ve mně se ozýval hlas, který mě trhal zevnitř.
„Co si to dovoluješ? Ty se usmíváš? Ty se těšíš? Na koho?“
„Petr je pryč rok a půl a ty už…?“
„Nejsi na to připravená. Nejsi tobě věrná.“
A já tomu hlasu naslouchala víc, než bych měla.
Když Mirek jednou jen tak mimochodem položil ruku na opěradlo židle, na které jsem seděla, odskočila jsem, jako by se spálila. On se omluvil, já koktala vysvětlení, ale oba jsme věděli, že nejde o dotek. Šlo o to, že jsem poprvé připustila, že by mezi námi mohlo být něco víc.
A to mě vyděsilo víc než cokoli jiného.
Ne proto, že bych Mirka neměla ráda. Ale proto, že jsem měla pocit, že každým krokem směrem k němu zároveň dělám krok od Petra. A ten krok bolel. Jednou večer jsem se Mirek smál nějakému mému příběhu, a já, místo abych se smála s ním, jsem se rozbrečela. Zmateně, chaoticky, bez logiky.
„Promiň,“ říkala jsem přes slzy, „já… já prostě nevím, jestli smím být… jestli smím něco cítit.“
Mirek si sedl naproti mně, ruce nechal klidně položené na kolenou, žádné objímání, žádné přibližování. Jen tichý hlas:
„Nemusíš se rozhodnout hned. A už vůbec se nemusíš cítit provinile.“
To byla věta, která mě zlomila. A současně začala léčit.
Měsíce ubíhaly. Vídat se s ním bylo snadné, ale přijmout to bylo těžké. Někdy jsem cítila, jak se ve mně probouzí něco jemného, teplého. Jindy jsem večer seděla v ložnici, dívala se na Petrův obrázek a měla pocit, že mu dlužím vysvětlení, které nemám.
Není to pohádka. Není to rychlá proměna. Je to cesta, která bolí i hřeje zároveň.
A pravda je taková:
Mirek je tu. Trpělivý. Laskavý.
Petr tu není — ale stále ho miluju.
A já stojím mezi nimi a pořád hledám rovnováhu.
Někdy mám pocit, že už můžu jít dál. Jindy se mi zdá, že zůstávám stát na místě. Ne proto, že bych byla slabá, ale protože láska se neodřízne jedním dnem.
A tak to ve mně pořád bojuje.
Touha po novém životě proti věrnosti k tomu starému.
Srdce, které chce bít znovu, proti srdci, které se bojí.
Možná se to jednou srovná.
Možná ne.
Ale dnes — dnes je to takhle.
