Článek
Když byl malej, chtěl být popelářem. Pak kosmonautem, pak fotbalistou. Teď končí devítku a tvrdí, že bude influencer. A říká to s takovou jistotou, že člověk skoro zapomene, že nemá ani ponětí, kam půjde na střední.
Všechno to začalo nevinně. Točil krátká videa o hrách, nějaké bláznivé scénky, občas i něco docela vtipného. My s manželkou jsme si říkali, že to vlastně není špatné — aspoň má koníček, učí se s technikou, stříhá, mluví k lidem. V době, kdy ostatní kluci sedí hodiny u her, to vypadalo jako malý zázrak. Kdo mohl tušit, že z toho vznikne nová víra.
Dneska už netočí pro zábavu. Mluví o „kontentu“, „reachi“ a „engagementu“ tak, že bych mu klidně svěřil marketingovou kampaň. Jenže on věří, že mu k životu bude stačit mobil, kamera a úsměv. Když mu řeknu, že se má připravovat na přijímačky, mávne rukou. „Tati, já to stejně dělat nebudu. Všichni teď vydělávaj na sítích, chápeš?“ Nechápal jsem. Ale snažil jsem se.
Občas s ním sedím večer u počítače, když něco stříhá. Umí to. Fakt jo. Má cit pro rytmus, barvy, pro tu krátkou pozornost, kterou dnešní svět miluje. Když si pustí hotové video, oči mu svítí. A já mu to přeju. Jenže někde vzadu mi pořád bliká kontrolka – co když se tohle nikdy nestane?
Říkám mu, že svět nepotřebuje dalšího influencera. Že potřebuje lidi, co něco umí. On se směje: „No právě, tati, já umím být zajímavej!“ A pak mi s naprostou vážností vysvětluje, kolik vydělává youtuber, který otevírá krabice od bot. Mně to připadá absurdní, ale on v tom vidí plán, kariéru, budoucnost.
Nechci být ten otec, co synovi ničí sny. Jenže když mluví o tom, že nebude potřebovat školu, že ho čeká sláva a svět mu leží u nohou, nevím, jestli se mám smát, nebo bát. Říkám mu, že i influenceři musí něco umět, že za těmi videi jsou týmy lidí, že sláva není samozřejmost. On mi na to odpoví: „To říkali i o Messim, že to nikam nedotáhne.“ A já v duchu počítám do deseti, abych neřekl něco, co bych později litoval.
Přemýšlím, jestli jsme to nezkazili my. Když začínal, chválili jsme ho, podporovali, dokonce jsme mu koupili lepší mikrofon. Říkali jsme si, že je fajn, že něco dělá, že tvoří. Jenže jsme si nevšimli, že mezi tím zmizelo všechno ostatní — škola, knížky, kamarádi mimo obrazovku. A místo kluka, který měl spoustu nápadů, máme doma mladého podnikatele v iluzích.
Když se o tom bavím s manželkou, říká, že je to jen fáze. Možná má pravdu. Možná si časem uvědomí, že sláva se nenahrává, ale vydře. Jenže někdy ho poslouchám, jak mluví do kamery o tom, že „je důležité věřit si“ – a mám pocit, že to není jen póza. Že tomu opravdu věří. A možná i to je vlastně dobře. Možná je lepší věřit až příliš než nevěřit vůbec.
Někdy si říkám, že kdybych měl jeho odvahu a sebevědomí, taky bych se možná zkusil stát slavným. Ale zatímco on sní o milionech sledujících, já jen doufám, že ho jednou nebude sledovat realita, která umí být mnohem tvrdší než internet.
A třeba si to jednoho dne přehraje zpětně, pustí si svoje staré video a řekne si: „Tati, tys měl vlastně pravdu.“ A já doufám, že se tehdy oba zasmějeme — on dospěle a já s úlevou.
