Článek
Nikdy jsem si nemyslela, že budu něco takového vyprávět. Život mě naučil ledacos – vydržet, skousnout, čekat, že čas věci uhladí. Jenže teď mám pocit, že čas jen dál drhne o rány, které se nechtějí zacelit.
Můj syn udělal chybu. Velkou. Podvedl svoji ženu, Andreu, a ona se s ním rozvedla. A víte co? Já to nezlehčuji. On to podělal. Řekla jsem mu to mockrát. A když mi to poprvé oznámili, trápilo mě to možná víc než jeho. Andrea byla vždycky dobrá máma, hezká mladá žena, starostlivá… a já jsem si ji měla ráda. Jako snachu, ale i jako člověka. Ten rozvod bolel všechny.
Jenže to, co se děje teď, to už není bolest z rozpadu rodiny. To je msta. Tichá, ale přesná jako jehla, která se zabodne vždycky tam, kde to bolí nejvíc.
Dřív jsem děti vídala často. Hlídala jsem je, brala je na hřiště, dělala s nimi palačinky. Smály se. Měly mě rády. A já je miluji pořád – jsou to moje vnoučata, krev, která je najednou tak hrozně daleko.
Po rozvodu se to začalo pomalu měnit. Nejdřív „promiň, máma je unavená“. Pak „dneska se to zrovna nehodí“. A postupně z toho bylo „tento víkend ne“, „příští taky ne“ a nakonec sotva stručná SMS se suchým „uvidíme“.
Uvidíme. Slovo, které neříká nic.
Snažila jsem se být vlídná, chápavá. Nechtěla jsem tlačit. Rozvod je nápor na všechny… říkala jsem si. Ale když se podobné výmluvy táhnou týdny, měsíce, člověk začne cítit, že tady nejde o únavu ani plány.
Jednou jsem to nevydržela. Zazvonila jsem u ní. Byla doma, otevřela mi s tím svým ledovým, unaveným výrazem. Slušně jsem se zeptala, jestli bych si mohla vzít děti třeba na dvě hodinky, vzít je ke mně na zahradu, udělat jim, co mají rády.
Andrea se usmála. Ale ne tak, jak jsem ji znala kdysi. Ten úsměv byl tenký, tvrdý, jako ostří.
„A proč bych měla?“ zeptala se.
Zaskočilo mě to. Stála jsem tam jako holka, co něco provedla.
„Jsi jejich babička,“ odpověděla jsem nejistě. „Chybí mi. A myslím, že jim taky chybím.“
Zasmála se. Nahlas. A ten smích mě píchl přímo do žaludku.
„Ale prosím vás,“ mávla rukou, „vychovala jste si takového synáčka. Tak teď si pykejte. To je celé.“
A zabouchla mi dveře před nosem.
Stála jsem tam dlouho, v té tiché chodbě, opřená o zábradlí, protože jsem měla pocit, že se mi podlomila kolena. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce. Cítila jsem, jak ze mě vyprchává všechno teplo. A zároveň jsem pochopila, že teď už není o čem diskutovat.
Ona mě trestá. Nepřímo, rafinovaně, bez nadávek. Jen tím, že mě odstřihne od vlastních vnoučat. Protože nemůže ublížit jemu – tak ubližuje mně. A nejhorší na tom je… že ví, jak moc to bolí. Ví to a dělá to schválně.
Syn se o tom raději nebaví. Trápí se, ale neví, jak to změnit. A možná má pocit, že si trest zaslouží – jenže já ne. Jako bych musela odpykat jeho chybu. A děti… ty za to nemůžou vůbec.
Každý den čekám na zprávu, na náhodu, na zázrak. Na chvíli, kdy se dveře zase pootevřou. Ukládám hračky, které jsem jim koupila, do skříně a říkám si, že až přijdou, tak jim je dám. Jednou. Snad.
Ale někdy mám strach, že mezitím vyrostou. Že až se jednou na mě podívají, nebudou vědět, kdo vůbec jsem.
A to je na tom všem to nejhorší.
Nedávno jsem je potkala náhodou — v obchodě, mezi regály s pečivem. Viděla jsem je první, ale neodvážila jsem se jít blíž. Měla jsem pocit, že bych jim tím způsobila potíže. A taky jsem se bála, že by mě Andrea před dětmi zesměšnila, jen proto, že může.
Jenže pak si mě všimla moje nejmladší vnučka. Zavolala na mě tím svým tenkým hláskem, rozběhla se ke mně a objala mě kolem nohou. Ten dotek… to byl okamžik, na který jsem čekala měsíce. Ale trval jen pár vteřin. Andrea ji okamžitě přivolala zpátky a řekla, ať mě nechá, že „spěchají“. Dítě nechápalo. Viděla jsem, jak se ohlíží, jak nechápe, proč nesmí být u mě déle. A mě to v tu chvíli zlomilo víc než všechny ty zavřené dveře.
Doma jsem pak brečela. Ne kvůli sobě — kvůli nim. Ony nemají tušení, proč jsou pryč. Nemají tušení, že jsou používány jako nástroj. A já nemám žádnou sílu, jak je bránit.
Někdy přemýšlím, jestli to jednou pochopí. A jestli mi uvěří, že jsem je neopustila já. Že jsem čekala u těch zavřených dveří s otevřenou náručí.
A pořád čekám.
