Článek
Už při třetím setkání jsem pochopila, že si s Věrkou (61) nepadneme do noty. Chovala se ke mně povýšeně, mluvila jen krátce, bez úsměvu, jako by jí každé slovo bolelo. Marek mě uklidňoval, že je to jen počáteční nedůvěra, že ona prý „jen potřebuje čas“. Po třech letech vztahu mě požádal o ruku. Když jsme jí to oznámili, Věrka se doslova zhroutila na židli a zůstala sedět s otevřenou pusou.
Vzala Marka stranou: „Tohle myslíš vážně? Opravdu si ji chceš vzít? A co Andrea? Ta byla vzdělaná, měla šmrnc, rozuměla ti. Ne tahle holka, co…“ nedokončila, ale pohled říkal všechno. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla. Marek ji odbyl s tím, že je to jeho život. Jenže na svatbě se ukázalo, že jeho matka to nehodlá přejít — celou dobu brečela, vzlykala a šeptala hostům, že „tohle není správné“.
Bylo to trapné. Ale přísahala jsem si, že si nenechám zkazit svůj den.
Brzy po svatbě se ale začaly dít zvláštní věci. Věrka bydlela sotva dvě ulice od nás, a jak se později ukázalo, měla i klíče od našeho bytu — prý „ještě z doby, kdy tam bydlel Marek s Andreou“. Tvrdila, že si je zapomněla vrátit, ale já věděla své. Skříně byly přeorganizované, dokumenty přemístěné. Dokonce jednou přinesla bábovku a mezi řečí utrousila: „To album z dovolené byste měli víc chránit, našla jsem ho pod stolem.“ — album, které jsem schovala do šuplíku.
Zvala se k nám bez ohlášení, a když jsem ji upozornila, že by mohla aspoň zavolat, pronesla: „To víš, Andree to nikdy nevadilo.“
Každé naše jídlo, každé gesto, dokonce i způsob, jak věším prádlo, porovnávala s ní.
„Andrea měla vždycky krásně naškrobené povlečení. Ty ho máš nějak zmačkané.“
„Andrea dělala krém jemnější, ten tvůj je trochu hrudkovitý.“
Zpočátku jsem se snažila být trpělivá. Marek nechtěl konflikt. „Nech to být, Teri. Máma se časem zklidní.“ Jenže nezklidnila.
Když jsem otěhotněla, myslela jsem, že se to zlepší. Že se Věrka třeba rozněžní. Ale nastal pravý opak.
„Tohle bys neměla jíst. V osm večer už má těhotná žena spát. Musíš chodit víc ven. Andrea by věděla, jak se starat o dítě i o manžela.“
Mluvila, jako bych byla pětileté dítě.
Jednou jsem to už nevydržela. „Věrko, prosím vás, přestaňte mě srovnávat s Andreou. Já nejsem ona!“
Odpověděla ledově: „To máš pravdu. Na ni nikdy mít nebudeš.“
Ten večer jsem brečela. Marek mě objal, ale zase jen opakoval, že to „myslí dobře“.
A právě tehdy se ve mně něco zlomilo.
Začala jsem jednat. Ne hystericky, ale klidně a promyšleně.
Nejdřív jsem nechala vyměnit zámky — samozřejmě s vysvětlením, že „z bezpečnostních důvodů“. Marek to odkýval.
Pak jsem Věrce s úsměvem řekla, že jsem si našla „nový způsob, jak ji zapojit“ — přece jen bude babička.
Nabídla jsem jí, že si může vést rodinný deník, kde bude zapisovat „své rady a zkušenosti“, aby se jednou hodily. Byla nadšená. Jenže já ten deník začala číst nahlas u společné večeře s Markem — s větami typu:
„Tereza je líná, neumí vařit, dítě určitě nebude spokojené…“
Marek zrudl.
A to byl moment, kdy se mu konečně rozsvítilo. „Mami, tohle už ne. Tohle přeháníš.“
Věrka vstala, uraženě sebrala kabát a bouchla dveřmi.
Od té doby se neukázala.
Po porodu poslala kytici a vzkaz: „Doufám, že všechno dobře dopadlo. Možná jsem to přehnala.“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se podívala na naše dítě a řekla si, že klid v domě má větší cenu než všechna smíření světa.
A když se Marek občas zmíní, že by ji měl navštívit, jen se usměju:
„Klidně jdi. Ale klíče už jí zpátky nedávej.“
