Článek
Jmenuji se Bára, je mi čtyřicet let a mám dceru Natálku, které je deset let. A upřímně – jestli jsem v životě něco udělala na jedničku, tak je to její výchova. Dlouho jsme se s manželem Petrem (41) snažili o děti a pak nám osud konečně nadělil takové vymodlené štěstí. Už jsme si mysleli, že se nikdy nedočkáme.
Natálka je opravdu zlaté dítě. Je hrozně šikovná, hodná a chytrá. Ve škole se strašně snaží, pomáhá ostatním dětem, je oblíbená u učitelů i v kolektivu. Chodí na keramiku a hraje na klavír, každý den poctivě cvičí. Doma sama od sebe pomáhá a uklízí, aniž bychom jí museli cokoli říkat. Prostě to dělá automaticky. S manželem si často říkáme, že jsme doslova vyhráli rodičovskou loterii.
Když mě po několika letech tvrdého úsilí povýšili v práci, a navíc s obrovským navýšením platu a benefity, rozhodla jsem se, že letošní Vánoce oslavíme opravdu štědře. Nakoupila jsem celé rodině drahé dárky, většinou značkové věci, které by si sami nikdy nekoupili. Celé měsíce jsem nenápadně vyzvídala, co by si kdo přál, abych je mohla překvapit.
Natálka si nikdy neřekla o moc, a právě proto jsem jí chtěla udělat opravdu velkou radost. Chtěla jsem jí koupit za všechno její úsilí věci, o kterých snila už dlouho, včetně štěňátka s rodokmenem, o kterém básnila celé roky. S manželem jsme se shodli, že už je na takovou zodpovědnost připravená. Těšili jsme se na krásné Vánoce a pozvali jsme k nám celou nejbližší rodinu.
To jsem ale netušila, co se stane, když opravdu přijde Štědrý den.
Maminka mého manžela byla vždycky trochu svérázná a dost přísná, ale nikdy nic extrémního. Jenže když na Štědrý den v podvečer dorazila k nám a uviděla, kolik je pod stromečkem nachystaných dárků, hlavně pro Natálku, nastalo peklo. Začala hysterčit, že malou strašně rozmazluju, že žádné dítě by nemělo dostat tolik dárků, že se s tím psem museli všichni zbláznit, že se o něj Natálka nebude starat a že tohle by ona nikdy nedopustila. Následovaly další a další katastrofické scénáře.
Snažila jsem se jí vysvětlit, že si to letos opravdu zaslouží, že si s Petrem myslíme, že ji to naopak namotivuje. Ale nic nepomáhalo. Trvala si na svém. A pak udělala něco, co jsem si myslela, že se děje jen u tchyní z pekla.
Vzala jeden ze svých tří dárků pro Natálku s tím, že ten největší letos nedostane, protože už jich má dost. Konkrétně šlo o velkou mluvící stojící panenku, kterou Natálka chtěla celý rok a na které jsme se s tchyní vyloženě domluvily, že ji koupí ona. Řekla, že ji dá pod stromeček až příští rok, aby se Natálka naučila, že na dobré věci se v životě musí počkat.
Nechápala jsem to. Věděla jsem, že Natálku to bude mrzet, hlavně proto, že si o panenku napsala Ježíškovi, i když už na něj vlastně nevěří. Tohle mi nepřišlo jako vhodná lekce, obzvlášť na Vánoce. I Petr se ji snažil obměkčit, ale marně. Ostatně, jeho matka ho celé dětství držela zkrátka.
A tehdy jsem se rozhodla, že jí dám lekci podle jejích vlastních slov.
Pro tchyni jsem měla pod stromečkem připravené drobnosti, které si přála. Nic okázalého. Ale největší překvapení měla být značková kabelka, o které snila roky, možná v naději, že se jí na ni rodina jednou složí. Já ji koupila sama, za své peníze, protože jsem si říkala, že na lásce se šetřit nemá. Jenže jsem šla a kabelku zpod stromečku vzala. Stejně jako ona vzala panenku Natálce.
Když se začaly rozbalovat dárky, bylo všechno jasné. Všichni rozbalovali své menší dárky a pak ty velké, vysněné, většinou značkové. Všichni – kromě tchyně. Nic neřekla, ale upřeně se na mě dívala. A ve chvíli, kdy mi všichni děkovali za úžasné dárky, jsem klidně pronesla její vlastní slova:
„Na ty opravdu dobré a vzácné věci se musí v životě počkat, zaslouženě.“
Nejdřív zbledla, pak zrudla, skoro jako vánoční hvězda na parapetu.
A pak přišla ta největší rána. Natálka se objevila s trochu neuměle zabaleným dárkem. „Babičko, to je pro tebe,“ řekla hrdě. Tchyně ho začala rozbalovat a ukázalo se, že Natálka poslední měsíc v keramice vyráběla dárek jen pro ni – barevné květiny v košíčku s nápisem Pro nejlepší babičku. Nebylo to dokonalé, ale bylo jasné, že je to od srdce. Věděla jsem, kolik práce a úsilí ji to stálo.
Tchyně ten večer odešla dřív, nepříčetná, ale podle mně spíše zahanbená. A myslím, že to bylo poprvé, co si uvědomila, že štědrost se neměří tím, kolik dárků kdo dostane, ale tím, kolik lásky do nich dává. Někdy někteří dospělí potřebují uštědřit „lekci“ více, než děti.
