Článek
Bylo něco po šesté večer a já se konečně vracela domů po dvanáctihodinové směně.
Hlava mi třeštila, nohy jsem měla těžké jako olovo a jediné, po čem jsem toužila, bylo si na chvíli sednout a vypnout.
Tramvaj byla skoro plná, ale u okna jsem zahlédla jedno volné místo. Sedla jsem si, opřela se o studené sklo a s tichým povzdechem nechala město, ať se kolem mě jen míhá.
Venku se pomalu stmívalo. Lampy házely na mokrý chodník oranžové pruhy a tramvaj se kolébala tím zvláštním večerním tichem, kdy jsou všichni stejně unavení.
Každý zíral do mobilu, do knihy nebo jen do prázdna. Já zavřela oči – ne na dlouho, jen na pár vteřin, abych na chvíli přestala existovat.
Tramvaj trhla a někdo hlasitě oddechoval při nastupování. Otevřela jsem oči.
Dovnitř se soukal chlap – mohutný, zpocený, v kabátu, který měl očividně o číslo menší. Typ člověka, který se neproplétá mezi lidmi, ale proráží si cestu.
Funěl, jako by právě uběhl maraton, a přitom se rozhlížel kolem s výrazem, že mu svět dluží prostor.
Všechna místa byla obsazená. A pak se jeho pohled zastavil na mně.
Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. Ten pohled říkal všechno: Ty se zvedneš. Já si sednu.
Neřekl ani slovo, ale očima mě doslova tlačil ze sedadla. Udělal krok blíž, tak blízko, že jsem ucítila pach kolínské smíšený s potem.
Tramvaj se rozjela, on se kolébal a při každém zhoupnutí se dotkl mého kolene nebo ramene. Dělal to záměrně, to bylo jasné. Zkoušel, jak dlouho to vydržím.
„Promiňte,“ zamumlal nakonec tónem, který se omluvě ani zdaleka nepřiblížil. Spíš to znělo jako výzva: Tak co, uhnete?
Dívala jsem se z okna, snažila se tvářit, že tam nejsem. Ale v hlavě mi bušila jediná myšlenka: proč mám zase ustoupit já?
Koutkem oka jsem viděla, že to lidi kolem samozřejmě sledují. Pohledy se zvedly od mobilů, někdo si nervózně odkašlal, jiný radši sklopil oči.
Vzduch zhoustl, ticho bylo dusivé. A on pořád stál přede mnou, rozkročený, zpocený, přesvědčený, že mu to místo prostě patří.
A pak se ozval hlas. Ne příliš hlasitě, ale jistý, s takovou tou staromódní autoritou, která se nedá ignorovat.
„Mladý muži,“ řekla drobná starší paní sedící naproti mně, „jen postůjte. To bude nejblíž k cvičení, co dneska zažijete.“
Tramvaj ztichla úplně.
Lidé se přestali tvářit, že nic nevidí. Ten tlouštík zrudl, sevřel tyč, až mu zbělely klouby, ale neřekl ani slovo. Jen tam stál, zaražený, a bylo vidět, že neví, co s rukama.
Někdo se tiše uchechtl, někdo zvedl obočí a já cítila, jak mi napětí z ramen pomalu mizí.
Někdo to konečně řekl za mě.
Na další zastávce muž rychle vystoupil, skoro prchal, jako by doufal, že se dveře zavřou dřív, než si ho někdo zapamatuje.
Paní se pak podívala na mě, usmála se a klidně dodala:
„Nebojte se jich. Spoléhají, že budete mlčet.“
Jen jsem přikývla. V hrdle jsem měla knedlík — směs trapnosti, že jsem neudělala nic, a vděčnosti, že někdo jiný udělal všechno.
Zbytek cesty uběhl v klidu. Tramvaj se houpala po kolejích, lidé se vrátili ke svým telefonům a město za oknem znovu plynulo.
V odrazu skla jsem viděla svůj vlastní unavený obličej – a poprvé ten den i úsměv.
Přemýšlela jsem o té paní a o tom, jak málo někdy stačí. Jedna věta, pár slov, a svět se na chvíli srovná.
Když jsem vystoupila, ulice voněla deštěm a večerním klidem.
Tramvaj mizela za rohem a já šla domů s pocitem, že i po nejdelším dni se může stát něco malého, co ho zachrání.
A že slušnost, i když ji člověk občas marně hledá, pořád existuje – někdy v podobě drobné paní, která se nebojí říct tlusťochovi, aby prostě stál.
