Článek
Učím už dvacet let. Když to takhle řeknu, někdy mě samotnou překvapí, jak rychle ten čas utekl. Pedagogiku jsem studovala s tím, že chci pracovat s dětmi, rozumět jim, být někým, kdo je provází. Ta práce mě pořád baví, i když je dnes jiná, než jak jsem si ji na vysoké představovala.
Poslední roky totiž čím dál víc cítím, že víc než dětem se věnuji jejich rodičům. A mnohdy ne v dobrém slova smyslu. Nejde o to, že bych s rodiči nechtěla spolupracovat — právě naopak, pro dítě je to základ. Ale dřív spolupráce znamenala dohoda, společný cíl. Dnes se stále častěji mění na vysvětlování, obhajování a uklidňování emocí, které se školou někdy souvisejí jen vzdáleně.
Ten den jsem seděla ve třídě, opravovala pracovní listy a připravovala hodiny. Třída byla prázdná, právě byl oběd, takže jsem měla vzácný klid. To se změnilo, když zaklepala školnice.
„Máte tu tatínka od Matyáše,“ řekla tiše.
Zvedla jsem hlavu. Posledně chodila hlavně matka, ale dnes přišel i otec. Nebo — říkejme mu třeba pan Menšík. Člověk, který působí dojmem, že vždycky všechno ví nejlépe. Učitele v to počítaje. Někteří rodiče přicházejí s respektem, s otázkou, s pochybností. Pan Menšík přicházel s jistotou, že chyba není doma, ale tady.
Vešel do třídy, rozhlédl se po ní téměř hodnotícím pohledem a bez pozdravu přešel rovnou k věci:
„Matyáš přišel domů a řekl, že ho ve třídě shazujete. To si jako představujete jak?“
Snažila jsem se udržet klidný tón.
„Nikdo ho neshazuje,“ řekla jsem. „Jen jsem potřebovala, aby přečetl krátký text. Jeho čtení je pomalé a nejisté, potřebujeme na tom pracovat.“
Pan Menšík se zasmál způsobem, který měl dát najevo, že se nechce nechat balamutit.
„Podívejte,“ začal, „já jsem si o tom četl. Na internetu jasně říkali, že se tohle už nedělá. Že děti nemají být nucené číst před ostatními. To je zastaralé. Vy byste měla vědět, jak to chodí dnes.“
Tady jsem to znovu slyšela.
To typické — pár článků na internetu, dvě diskuse na sociálních sítích a rodič je přesvědčený, že rozumí pedagogice líp než ten, kdo ji studoval a dvacet let dělá praxi. A často je to ještě zkombinované s tím, že dítě doma nechce nic dělat, protože je jednodušší pustit mu video. A je pak pohodlnější věřit článku než vlastnímu dítěti nebo učiteli.
„Stačí jen několik minut denně,“ vysvětlovala jsem. „Nemusí to být nic náročného. Může číst cokoliv, co ho baví — knížky o sportu, příběhy, komiksy, romány pro děti, klidně pohádky. Ale potřebuje to dělat pravidelně. Bez toho se ve čtení nepohne. A čtení není trest, je to nástroj. Bez něj bude mít potíže ve všech předmětech.“
Pan Menšík pohodlně změnil postoj a prohodil tónem, který měl zřejmě podtrhnout jeho autoritu:
„Já jsem inženýr, nedělejte ze mě pitomce.“
Bylo to zvláštní.
Ne proto, že by mě urazil — ale proto, že podobné reakce se objevují čím dál častěji.
Lidé, kteří o vzdělávání nevědí nic, mají potřebu říkat učiteli, jak má dělat svou práci.
Já bych mu nikdy neříkala, jak má pracovat on, stejně jako bych nepoučovala lékaře, elektrikáře nebo mechanika. Ale o učitelích má dnes pocit odbornosti téměř každý. A nejvíc ti, kdo s dětmi ve skutečnosti pracují nejméně.
„Nemyslím si, že jste pitomec,“ řekla jsem mírně. „Jen říkám, že u čtení je nutné, aby dítě trénovalo i doma. Jinak se nikam neposune.“
On pokrčil rameny.
„My doma nemáme čas. A když přijde ze školy, nechceme ho přece trápit. Takže si zapne tablet, odpočne si. A vy pak řeknete, že neumí číst.“
Nasadila jsem stále stejný tón, dávno naučený — profesionální, klidný, neútočný.
„Chápu, že je toho hodně,“ řekla jsem. „Ale několik chvil týdně opravdu pomůže. Je to pro něj důležité.“
Pan Menšík si vzal tašku a dodal povýšeně:
„No, promluvíme si doma. Ale jestli tohle bude pokračovat, obrátím se dál. Je kontrola, která na vás dohlédne… chápete, jak to myslím.“
Ano, chápala jsem velmi dobře.
Ta skrytá výhružka byla přesně tím typem poznámky, kterou dnes slýcháme často. Rodič nemusí mít pravdu. Stačí, aby měl pocit, že ji má. A stačí, aby měl čas napsat e-mail, příspěvek nebo stížnost. A pak se rozjede kolotoč: vedení školy, inspekce, prověřování, vyjádření, papíry, jednání. Bez ohledu na to, zda se jedná o skutečný problém, nebo jen o rodičovskou neochotu přiznat si, že dítě doma nic nečte.
Pan Menšík odešel.
Zůstala jsem chvíli sedět ve třídě a dívala se na stoh sešitů. Měla jsem v sobě zvláštní hořkost. Ne z Matyáše. Ne z jeho čtení.
Ale z toho, že svou práci dělám roky, poctivě, a přesto mě musí neustále někdo přesvědčovat, že ji dělám špatně — i když jen plním to, co je pro dítě důležité. A že o kvalitě mé práce dnes často rozhodují lidé, kteří mě viděli jednou v životě, zato internet čtou denně.
Ano, dnešní rodiče mají spoustu informací.
Ale zároveň mají pocit, že všechno vědí nejlépe.
A že všechno, co dítě nezvládá, je chyba školy.
Cestou domů jsem přemýšlela, proč to na mě dnes tolik dolehlo.
Možná protože tu práci pořád miluju.
A možná právě proto mě tolik bolí, když se na učitele dívá jako na problém, místo jako na partnera.
Děti mě neunavují.
Unavuje mě svět kolem nich.
