Článek
Byla jsem v sedmém měsíci a ten den jsem byla úplně vyřízená. Vedro, nateklé nohy, dítě uvnitř si zrovna hrálo na kickbox. Jela jsem tramvají domů z kontroly, stažený podbřišek, batoh s nákupem, co jsem „to dám, je to jen pár věcí“.
No… nedala jsem.
Tramvaj narvaná, žádné volné místo. Chytla jsem se tyče, ale každej pohyb bolel. Přede mnou seděl chlap — asi třicet pět, sluchátka, tričko od posilky, telefonem projížděl auta nebo burzu, těžko říct.
Stála jsem nad ním a váhala. Nejsem ten typ, co si říká o laskavosti. Ale cítila jsem, jak se mi klepou kolena a že jestli si hned nesednu, tak se mi zatmí.
Naklonila jsem se k němu a slušně řekla:
„Promiňte, mohla bych si sednout?“
Podíval se na mě. Pak na břicho.
Pak oči zpátky do telefonu.
Zvedl obočí a bez jediného záblesku lidskosti prohlásil:
„To není můj problém. Já vám to dítě neudělal.“
V tu chvíli se mi něco sevřelo v krku. Ne z hormonů — prostě to bolelo. Čekáš možná ne vřelost, ale aspoň… elementární slušnost. A místo toho tahle studená facka.
Chtěla jsem mu něco říct. Něco ostrého, co by ho píchlo zpátky do světa normálních lidí. Jenže jediné, co jsem zvládla, bylo polknout knedlík v krku a otočit hlavu, aby neviděl, že mám slzy v očích.
A nejhorší? Nikdo kolem neřekl ani slovo. Nikdo.
Jen ticho, pohledy do oken, do telefonů.
Jako kdybych byla vzduch.
Naštěstí si mě po chvíli všimla starší paní. „Pojďte, sedněte si, zlato,“ řekla tiše. Vstala, přidržela mě za ruku. Sedla jsem si a jen kývla. Chtěla jsem říct děkuju, ale hlas se mi zlomil.
A ten moment, ten blbej, obyčejnej moment v přeplněné tramvaji, mě zůstal uvnitř dlouho. Ne proto, že jeden idiot něco řekl.
Ale protože pětadvacet dalších lidí mlčelo.
Když jsem vystupovala, pořád jsem měla pocit, že smrdím trapností. Že jsem udělala něco špatně já. A přitom… jediné, co jsem udělala, bylo být těhotná a unavená.
A jestli v sobě mám něco z té scény do teď, tak to není moudro. Je to obyčejný znechucení.
Protože když jsi zranitelná, rychle zjistíš, kdo má páteř a kdo je jen hezky oblečený prázdnej obal.
A možná to nebyl konec světa. Ale ten den jsem si říkala, že být silná někdy znamená jen vydržet stát, i když bys nejradši všechno poslala do prdele a vystoupila o dvě zastávky dřív.
A ještě dlouho potom jsem si vzpomínala na ten jeho pohled. Nešlo o jednu větu, ale o to, jak moc mu bylo jedno, že přede mnou padám. Ten typ chladný lhostejnosti, ze který ti zůstane pachuť v puse. Doma jsem si sundala boty, lehla si a jen brečela únavou a vzteky. Ne kvůli břichu, ale kvůli tomu, že být slušná a někoho poprosit dneska vypadá jako slabost.
