Článek
Jmenuju se Veronika, je mi čtyřicet a jsem nejstarší dítě v rodině. Celý život jsem měla bratra, který byl – jak se u nás doma říkalo – „náš zlatíčko.“ Já byla ta zodpovědná, rozumná, ta, která pomáhala, učila se, nezlobila. A on? On byl roztomilej uličník, kterému se všechno odpustilo.
Když jsme byli malí, brácha rozbil vázu po babičce – brečel, máma ho utěšovala, že „to se stane“. Já rozbila hrnek, a byla jsem nešikovná. On přišel domů s trojkou, „klukům to ve škole nejde, to se spraví.“ Já přinesla dvojku, a už se řešilo, že se málo snažím. Nebyla to otevřená preference, ale to tiché porovnávání tam bylo pořád.
Když šel brácha na vysokou – IT, zahraniční programy – byli na něj pyšní, jako by vynalezl internet. Já jsem šla na ekonomku, pracovala, vdala se. A u nás doma se to bralo automaticky – „No jo, holka, ta si poradí.“
Bratr se odstěhoval do zahraničí, vydělává skvěle, žije moderní život. Doma se ukáže dvakrát do roka. Když přijede on, máma mu peče koláče a táta otevírá víno. Když přijedu já, tak slyším: „Můžeš skočit na poštu? A ten plot by taky potřeboval opravit…“
A teď, když rodiče stárnou, volají mě. Na kontroly k lékaři? Já. Opravit topení? Já. Bratrovi ne: „Má přece svůj život, nechceme ho zatěžovat.“ Nedávno jsem byla tři dny u nich – úklid, vaření, papíry. Táta při odjezdu řekl: „Ty jsi taková spolehlivá. Tvůj bratr… on má moc práce.“ Usmála jsem se. A uvnitř mě to píchlo.
Pořád slyším: „On to má těžké. V cizině. Sám.“ Ale někdy mám pocit, že těžší to mám já – ta, která je vždycky k dispozici. Někdy si přeju být tím „zlatým dítětem“. Ale podívám se na své děti a řeknu si: Ne. Já to udělám jinak. Nikdo z nich nebude to druhé dítě.
Máma mi volala kvůli tomu, že má potíže s koleny, a já samozřejmě přivolala doktora, zařídila termín a odvezla ji na vyšetření. Když jsme jely autem, zaslechla jsem ji, jak bratrovi volá – takový ten její měkký hlásek, který na mě nikdy nepoužívala. Vyprávěla mu, jak „milá dcera“ ji zase vozila sem a tam, a jak je ráda, že se o ni starám, protože on je přece daleko a má dost svého. A pak dodala větu, která mě praštila víc než jakýkoli úkol navíc: „Neboj, maminko se o všechno postará.“ Jako bych já nebyla její dítě, ale nějaká externí služba.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že možná nikdy nepřijde moment, kdy mě uvidí jako stejně hodnotnou. Že pro ně budu vždycky ta, která má povinnost. A bratr ta výsada. Ten, komu se tleská jen proto, že existuje. A přesto – když se večer zavřu doma do koupelny a konečně mám chvíli sama pro sebe, dojde mi, že ten vzorec musím rozseknout já. Nikdo jiný to za mě neudělá.
Občas si říkám, že kdyby někdo cizí poslouchal naše rodinné rozhovory, nikdy by nepoznal, že bratr je ten mladší. Všechna očekávání, povinnosti a starost padaly vždycky na mě. Když jsem si stěžovala tátovi, že už to nezvládám skloubit s vlastní rodinou, jen mávl rukou: „Ale Verunko, ty jsi silná. Ty to máš v povaze.“ Ano, jsem silná — protože jsem musela být. Ne protože by to bylo nějaké výsostné privilegium, jak se mě snaží přesvědčit.
Bratr mezitím posílá jednou za čas fotku z pláže nebo z nějaké horolezecké výpravy. Máma to ukazuje všem sousedkám, jako by byl jejich syn národním pokladem. Někdy mám pocit, že kdyby bratr poslal fotku prázdného talíře, i to by komentovala slovy: „Podívej, jak krásně jí!“ Směšné — a zároveň smutné, když si uvědomím, jak moc bych si přála, aby si někdo podobně všiml i mě. Mých úspěchů, mých starostí, mého života.
Nejvíc mě ale bolí, že když o tom mluvím s manželem, kroutí hlavou a říká: „To přece není nic osobního.“ Jenže ono to osobní je. Tohle se budovalo celý můj život. Tisíckrát jsem slyšela věty typu: „Ty vydržíš. Ty to zvládneš. Ty jsi ta rozumná.“ A já jsem si myslela, že je to pochvala. Až v posledních letech mi došlo, že to bylo jen elegantní zabalení toho, že moje potřeby nebyly nikdy prioritou.
A možná mě právě proto tak zasáhlo, když se mě dcera nedávno zeptala: „Mami, koho má babička radši? Tebe, nebo strejdu?“ Zůstala jsem stát a nevěděla, co říct. Nechtěla jsem jí lhát. Nechtěla jsem jí ale ani předat tu tíhu, kterou si nesu já. Tak jsem se na ni usmála a řekla: „Láska není soutěž, zlatíčko.“ Ale uvnitř jsem věděla, že i když to říkám svému dítěti, říkám to vlastně sama sobě.
A možná právě proto už nechci být jen ta, která všechno vydrží. Ta, která vždycky přijede, vyslechne, vyřeší, opraví. Tuhle roli mi přidělili, ale já ji nemusím hrát navždy. Začínám plánovat, že si brzy vezmu volno, vypnu telefon a na několik dní odjedu někam, kde nebudu dcera, ani sestra, ani zachránce rodiny — jen Veronika. A možná tam poprvé v životě zjistím, jaký je to pocit nebýt „to druhé dítě“, ale jen sama sebou.
A možná se pak konečně přestanu cítit jako ta druhá — i kdyby to u nich doma nezměnilo vůbec nic.
