Článek
Když se ohlédnu zpátky, připadá mi to, jako by se všechno seběhlo strašně rychle. A přitom to byly měsíce, možná i roky nenápadného klouzání k okamžiku, který změnil život nejen mně a tátovi, ale i celé naší rodině. Táta byl vždycky samostatný, hrdý, tvrdohlavý… a po mámině smrti si dal do hlavy, že nikoho nebude obtěžovat. Bydlel ve starém domě na kraji města, kde jsem vyrůstala. Tvrdil, že je mu tam dobře. Že zvládá. A já mu to strašně chtěla věřit, možná víc, než by bylo rozumné.
Jenže pak začal chřadnout. Nejdřív nenápadně – unavenější hlas do telefonu, občas zapomněl nějaký detail, často říkal, že „dneska toho moc nezvládl“. Když jsem přijela, trval na tom, že je všechno v pořádku, i když viděla jsem, že není. Lednice poloprázdná, byt ne tak uklizený jako dřív, tablety rozházené, některé prošlé. Snažila jsem se mu pomoct, ale pokaždé mě odbyl: „Jsem starej, ale ne neschopnej.“ A já měla pocit, že když budu moc tlačit, ublížím jeho hrdosti.
A pak přišel ten telefonát. Spadl na zápraží, zlomil si rameno a sousedka zavolala záchranku. V nemocnici mi lékař řekl opatrně, ale zároveň neúprosně: „Domů sám se vrátit nemůže. Minimálně ne teď. A možná už nikdy ne.“ Pamatuju si, jak jsem seděla na tvrdé plastové židli a měla pocit, že se mi hroutí svět. Táta, který mě učil jezdit na kole, který dokázal spravit cokoliv, který mě nosil na ramenou… teď potřeboval, aby někdo nosil jeho.
V tu chvíli jsem věděla, že ho nedám do LDN. Neuměla jsem si představit, že by tam seděl mezi cizími lidmi, kde se střídají směny, kde sestry dělají, co mohou, ale času je málo a lidského tepla ještě méně. Ne. Tátu jsem chtěla mít doma. U sebe.
Problém byl v tom, že to nebyl jen můj domov. Byl to domov můj a mého manžela. A dětí.
Když jsem mu poprvé řekla, že by se táta měl nastěhovat k nám, podíval se na mě, jako bych mu oznámila, že se stěhuje celá cirkusová karavana. „A na jak dlouho?“ zeptal se tehdy. „Nevím,“ přiznala jsem. A tím to začalo.
Od té chvíle mezi námi něco prasklo. Bylo to jako tenká skleněná stěna: nepraskla najednou, ale s každým rozhovorem, s každým dnem se v ní objevovaly nové trhlinky. Manžel mi začal vyčítat, že se o tátu starám víc než o vlastní rodinu. Že prý chci všem jen dokázat, jaká jsem hrdinka. Že děti mě potřebují, a ne aby „babrovala s dospělým chlapem, který ani neví, kde má hrnek“. Tyhle věty mě bolely tak, že jsem si někdy přála raději neslyšet vůbec nic.
Snažila jsem se mu vysvětlit, že to není o hrdinství ani o soutěži o soucit. Že je to můj otec. Že by udělal totéž pro mě, kdybych byla na jeho místě. Že nechci, aby poslední roky svého života strávil jako odložená věc. Ale čím víc jsem mluvila, tím méně jako by mě manžel slyšel. Jen vrtěl hlavou a ptal se: „A co my? Kde v tom jsme my? Kdy se nám začneš věnovat?“
A já nechápala. Nechápala, jak může být tak tvrdý, tak sobecký. Jak může mluvit o člověku, který mě vychoval, jako o přítěži. Jak může vidět jen sebe a děti, ale ne to, že rodina nejsme jen čtyři lidé, ale i ti, kteří tu byli před námi.
Samozřejmě že to není snadné. Večer jsem unavená. Někdy padám na pusu. Někdy mám pocit, že jedu na autopilota – připravit jídlo, přebalit tátovi obvaz, zkontrolovat léky, uklidit, pohlídat úkoly dětí. Někdy bych si přála hodinu ticha. Hodinu, kdy za mnou nikdo nepřijde s prosbou, otázkou nebo potřebou. Ale pak se podívám na tátu, jak pomalu usíná v polosedu, a myslím jen na jedno: jsem ráda, že je tady. Že není sám.
A o to víc mě bolí, že manžel to nevidí.
Každá hádka mezi námi je teď delší, ostřejší. On tvrdí, že já ničíme náš vztah. Že nechce žít v domě, který připomíná ošetřovnu. Že nechce ženu, která je pořád unavená a málem nemluví o ničem jiném než o tátovi. A já mu říkám, že rodina je o tom, že se postaráme o své blízké, když to nejvíc potřebují. Že až jednou on bude starý, nebude stát o to, aby ho někdo odvezl do zařízení, protože „to je pohodlnější“.
Ale on jen zavrtí hlavou a řekne: „Já bych tě o to nikdy nežádal.“
A tím mě dorazí. Protože já si nevybírám mezi ním a tátou. Já jen dělám to, co cítím jako samozřejmost. Co je správné.
Možná se pletu. Možná jsem naivní. Možná opravdu držím tátu doma déle, než je rozumné. Ale udělala bych to znovu, i kdybych věděla, jak těžké to bude. Protože kdo jiný má být člověku oporou, když už nemůže stát na vlastních nohou, než jeho vlastní dítě?
Nevím, jak to dopadne. Nevím, jestli se naše manželství z této zkoušky vzpamatuje, nebo jestli se naopak rozdrobí pod tíhou výčitek. Ale jedna věc je jistá: tátu nenechám samotného. Ne po tom všem, co pro mě udělal.
A jestli to ze mě dělá sobce… pak nevím, co už by sobectví být nemělo.
