Článek
Bylo to už pár let zpátky, ale občas si na to ještě vzpomenu. Brigádničil jsem tehdy v jednom hypermarketu. Noční směny, doplňování zboží, ticho a světlo zářivek. Všechno mělo svůj rytmus – paleťák vrzal pokaždé, když jsem ho otočil, a člověk po pár dnech přestal vnímat, kolik je hodin. Venku tma, uvnitř chlad a šustění obalů.
Na směně nás bývalo pár. Já a další kluci na doplňování, chlápek z ochranky, ženská z úklidu, co jezdila po obchodě s mycím strojem, a jeden borec, který měl na starosti venek – parkoviště, koše, popelníky, vozíky. Jednoduchá práce, nic, co by člověka zlomilo.
Jednou ale přišel nový. Poslal ho prý pracák. Třicátník, tichý, takový nenápadný typ, co vypadá, že se radši nikomu nedívá do očí. Představil se nám nejistě, držel si ruce v kapsách a působil spíš jako někdo, kdo se ocitl na špatném místě. Ukázali jsme mu, co má dělat, kde má kýbl, smeták a pytle. Víc nebylo potřeba.
Směna se rozjela jako obvykle. Každý si dělal svoje, paleťák vrzal, občas někdo prohodil pár slov. Bylo kolem půlnoci, dvě hodiny po začátku směny, když se ten nový najednou objevil uvnitř u nás.
Vypadal úplně zoufale.
„Hele, já to nezvládám,“ spustil hned ode dveří. „Já nevím, co mám dělat, nestíhám, oni mi nic neřekli, já to asi nedám.“
Všichni jsme se po sobě podívali. „Co nestíháš?“ zeptal se jeden kolega, aniž by přestal rovnat zboží do regálu.
„No všechno! Ty koše, vozíky, to je moc, já na to nejsem!“
Ztichli jsme. Jen ten zatracený paleťák někde v dálce zaskřípal. Nikomu z nás to nedávalo smysl. Parkoviště, pár košů, smeták. Práce, kterou zvládne každý, kdo trochu chce. Ale on vypadal, jako by ho poslali kopat tunel holýma rukama.
„Kolik ti je?“ zeptal se ten kolega po chvíli.
„Dvaatřicet,“ odpověděl tiše. „Já jsem nikdy nepracoval. Pracák mě sem poslal.“
Ticho. Ta věta tam visela jak špatný vtip, ale nikomu se nesmála.
Nikdy nepracoval. Dvaatřicet let.
Chvíli tam jen tak stál. Potom si povzdechl a řekl: „Já to asi vzdám. Já to prostě nezvládnu.“
Sundal si reflexní vestu, nechal ji v úklidové místnosti na háku a beze slova odešel.
Nikdo ho nezastavil. Jen jsme za ním chvíli koukali, jak mizí směrem k zadnímu východu.
Chvíli jsme o tom ještě mluvili. Jirka nadával, že to je k smíchu – dvaatřicet a nikdy nedělal. Další kolega jen kroutil hlavou, že tohle už je fakt konec světa. Ochranka se uchechtla a pronesla něco ve smyslu, že to je typický “,,materiál z pracáku“, co vydrží sotva dvě hodiny.
Nikomu ho nebylo líto. Spíš jsme byli znechucení. Člověk maká celou noc, nevyspí se, a vedle něj někdo, komu se zhroutí svět po pár vozících a koších. Bylo to trapné, ale jinak než dřív – ne z lítosti, spíš z toho, že vůbec existují lidi, kteří tohle považují za moc.
Pak jsme se vrátili k práci. Co taky jiného. Jirka se ušklíbl, někdo mávl rukou. Já ale měl v hlavě zvláštní pocit. Tehdy jsem si říkal, že to byl prostě líný chlap, co se nechtěl namáhat. Jenže čím jsem starší, tím míň si tím jsem jistý. Možná ho prostě semlel první dotek se skutečností.
Nikdy jsem ho už neviděl. Druhý den ráno, když jsem šel domů, bylo parkoviště tiché, pár vozíků rozházených, pytel s odpadky povalený u koše. Nic hrozného, ale i to po něm zůstalo nedokončené.
Přesně jako ten jeho pokus o práci.
