Článek
Představte si dva osmnáctileté kluky. Oba mají stejné IQ, oba právě odmaturovali, a oba mají stejnou chuť něco dokázat
Lukáš vyrůstal v Praze, třeba v Dejvicích. Jeho rodiče jsou vysokoškoláci. Doma mají velkou knihovnu, mluví se o politice, o životě, kam na vysokou. A když Lukáš plaval v matematice, zaplatili mu doučování. Když přemýšlí, jestli zkusit práva, někdo mu vysvětlí, jak fungují přijímačky. A když školu dodělá, rodiče mu pomůžou s akontací na byt. Ne proto, že by byl rozmazlený, ale protože to prostě jde.
Pak je tu Marek. Vyrostl v pohraničí, v regionu, kde je nejbližší výběrové gymnázium hodinu cesty autobusem. Jeho máma pracuje u pásu a táta bojuje s exekucemi, které se s rodinou táhnou roky. Na doučování nejsou peníze ani energie. Ten kluk může být stejně chytrý, ale po maturitě spíš řeší, jak začít vydělávat, aby doma vůbec vyšli s nájmem.
Oba se snaží a oba mají své sny. Ale zatímco Lukáš vystartoval z pevného bloku na tartanu, Marek běží po právě zoraném poli. A my o obou mluvíme, jako by běželi stejný závod.
Česká víra, když se snažíš, musí to vyjít
Máme rádi představu, že žijeme v meritokracii. Že když člověk maká, dostane se nahoru. A když neuspěje, asi se málo snažil. Je to pohodlné vysvětlení světa a dává nám pocit kontroly. Jenže realita je o dost složitější.
Dlouhodobá data, třeba z OECD, dlouhodobě ukazují, že v Česku hraje vzdělání rodičů mimořádně silnou roli v budoucím úspěchu dětí. Ve skutečnosti patříme mezi země, kde je sociální mobilita výrazně slabší, než bychom čekali od vyspělé ekonomiky. To znamená, že pokud se narodíte do chudé nebo méně vzdělané rodiny, pravděpodobnost, že se z ní „vymaníte“, je u nás statisticky mnohem nižší než třeba ve Skandinávii nebo i v sousedním Německu.
Není to útok na úspěšné. Nikdo neříká, že Lukáš z Dejvic se nemusel učit na státnice. Musel. Ale je důležité přiznat, že jeho startovní pozice byla diametrálně odlišná. Úspěch v Česku není jen výsledkem individuální snahy, je to často zděděný kapitál, který se jen maskuje za osobní zásluhy.
Školství jako betonárka sociálních rozdílů
České školství se rádo prezentuje jako spravedlivé. Ale už tím, že děti třídíme v jedenácti letech na „lepší“, jdou na víceletá gymnázia, a „ostatní“, dost předurčuje jejich další vývoj.
Hodně záleží i na tom, kde se narodíte. Kvalita škol se mezi regiony liší víc, než by bylo zdrávo. PSČ vašeho bydliště často rozhoduje o tom, jestli vás učitelé motivují k vysoké škole, nebo vás nasměrují na nejbližší učiliště, „protože na víc stejně nemáš“.
A ne méně záleží na tom, jestli vám doma někdo pomůže s úkoly, vysvětlí přihlášku na střední, zaplatí kroužky.
Školství u nás často předpokládá aktivní a kompetentní rodiče. Pokud je nemáte, jste hned o krok zpátky. Ne proto, že byste byli méně schopní, ale protože systém je nastavený tak, že s podporou od začátku počítá.
Výsledek? Talentované děti z chudších rodin končí v šedém průměru, zatímco méně talentované děti z bohatých rodin jsou systémem „dotlačeny“ k titulu a dobrému místu.
To není jen nespravedlivé, je to ekonomicky neefektivní. Stát tak mrhá lidským potenciálem jen proto, že se narodil ve špatném městě.
Bydlení jako nový dědičný titul
Podobně je to s bydlením. Podívejme se na mladý pár, Janu a Petra.
Oba pracují, oba mají průměrný plat. Žijí v nájmu, který spolkne i polovinu jejich příjmů. Chtěli by dítě, ale vědí, že v tu ránu vypadne Janin příjem a z Petrova platu hypotéku neutáhnou. Na akontaci by museli šetřit patnáct let. A to jen v případě, že by ceny nemovitostí už nerostly, což je utopie.
„Naši si byt koupili v privatizaci za pár desítek tisíc. My na něj nevyděláme za celý život, i kdybychom se rozkrájeli,“ říká Petr.
Tady se láme chleba. Vlastní bydlení se v Česku stává dědičným privilegiem.
Pokud vám nepomohou rodiče, nebo po nich něco nezdědíte, šance na vlastní byt v Praze nebo Brně se limitně blíží nule, i když jste střední třída. Byt už není symbolem úspěchu, je to symbol rodinného zázemí.
Tím se vytváří nová kasta: majitelé a nájemníci. Ti, co zdědili, a ti, co měsíčně odevzdávají polovinu výplaty majitelům. Tato propast není dána tím, že by nájemníci byli línější. Je dána tím, že jejich startovní pozice neobsahovala položku „nemovitost v restitucích“.
Slepá víra v „každý svého štěstí strůjcem“
Možná si teď říkáte: „No a co? Vždycky byli bohatí a chudí.“
Problém je, že se kašle na to, jak tím naše společnost čím dál víc drhne a nedrží pohromadě.
Když lidem řeknete, že se mají snažit, a oni se snaží, ale přesto nedosáhnou na základní životní jistoty, přestanou věřit v systém. Přestanou věřit v demokracii, v trh, v rovnost.
V Česku máme tendenci vnímat chudobu jako morální selhání. Když vidíme rodinu v dluhové pasti, často zazní: „Neměli si půjčovat.“ Jenže v systému, kde jsou exekuce byznysem a finanční gramotnost se ve školách učí jen okrajově, je dluhová past často jen logickým vyústěním.
Možná bychom si měli přiznat víc
Nemyslím si, že řešením je rezignace nebo rovnostářství za každou cenu.
Úsilí je důležité. Bez něj to opravdu nejde. Ale možná bychom si měli častěji přiznat, kolik věcí v našem životě nebylo jen výsledkem naší píle. Stabilní rodina. Škola, která fungovala. Rodiče, kteří věděli, jak systémem projít. Možnost studovat bez toho, abychom museli hned vydělávat na nájem.
Pokud chceme, aby talent měl větší váhu než původ, budeme muset investovat hlavně tam, kde se dneska šetří. A tím myslím do regionálních škol, do dostupného bydlení, do prevence dluhových pastí.
Jinak se může stát, že si budeme dál vyprávět příběh o tom, že každý je strůjcem svého štěstí, zatímco skutečný scénář se bude psát už při prvním vážení v porodnici.
A to by byla škoda. Nejen morální, ale i ekonomická.
Protože promarněný talent není abstraktní pojem. Je to konkrétní člověk, který mohl společnosti vrátit víc, kdyby dostal férovější start.
