Článek
Někdy se zdá, že nedělní dopoledne bylo stvořeno výhradně proto, aby člověk mohl lenošivě postávat u otevřeného okna, poslouchat vzdálené zvony a s mírným skepticismem pozorovat hemžení světa.
Pokud se k vám tento Nedělník zatoulal o něco později, než velí zaběhlé ranní rituály, nebuďte přísní na pošťáka ani na mé pero. I myšlenky občas potřebují chvíli, než najdou ten správný směr. Nalijte si čerstvý čaj nebo citronádu, jak je libo, a pojďte se se mnou podívat na to, jak bizarní kulisy si lidstvo v uplynulých dnech zase postavilo.
Ukazuje se totiž, že naše největší zápasy nesvádíme s nastoleným vesmírným řádem, ale jen s lidskou upjatostí a zbloudilými kompasy, které nás tvrdošíjně vedou úplně jinam, než kam máme zrovna namířeno.
Záludnosti mateřštiny aneb Když se z úřadu stane ulice
Zjistil jsem, že použít v textu slovní spojení „oficiální dementi“ dnes vyžaduje značnou pisatelovu odvahu.
Všemocný editor v tomto běžně používaném diplomatickém termínu spatřil hovorovou nadávku a můj text kvůli domnělé vulgaritě odmítl uvést do oběhu. Celý malicherný spor nakonec vyřešila až drobná pravopisná lest – stačilo nad písmeno „e“ přidat čárku.
Cenzurou tak prošlo staromódně elegantní francouzské démenti, které však v originále znamená právě onoho „blázna“. Tato hyperkorektní oprava tak celý nadpis okamžitě vrhla do dokonalé, strážci mravů posvěcené absurdity.
O tygrech v kapse aneb Dvě stě tisíc wattů hněvu
Dříve lidé nosili v kapsách kapesníky s uzlem, aby na něco nezapomněli, nebo králičí nožičku pro štěstí. Dnes tam nosíme malé, horké tygry.
Svítící krabičky, v jejichž bateriích neustále doutná dvě stě tisíc wattů čistého, koncentrovaného lidského křiku a hněvu. Stačí jeden náhodný stisk tlačítka, jedno neopatrné slovo a ta kapesní šelma vycení tesáky, aby vás roztrhala na kousky v aréně veřejného odsouzení.
Žijeme v neustálém napětí a docela zapomínáme, že prskání v diskusích ještě nikdy žádný skutečný problém nevyřešilo. Jen se mu naprosto spolehlivě daří kazit vztahy mezi lidmi. O tom, jak moc se necháváme touto skrytou energií spalovat, a že není tak těžké najít klid, nad tím můžete popřemýšlet.
Útok s ručením omezeným aneb Geometrie zbloudilých kompasů
Člověk má od přírody tendenci věřit, že svět kolem něj se řídí jakousi logickou geometrií a pevně danými body. Ale v poslední době to vypadá, jako by se všechny střelky naráz zbláznily.
Žijeme v éře, kdy se ty největší útoky na lidskou soudnost odehrávají s jakýmsi „ručením omezeným“, kdy nikdo za nic nemůže, nikdo nic nepodepsal, ale vytvořený chaos se jeví jako dokonale geometrický.
Naše morální kompasy už neukazují, jak jim magnetismus velí, na sever, ale natáčejí se podle toho, odkud zrovna foukne vítr společenské poptávky. Když tak ztratíme pevný směr, začneme bloudit v kruhu a zaměňovat pouhé tleskání za pravdu. Celou úvahu o tom, jak snadno se dnes necháme dezorientovat falešnými mapami, si můžete přečíst v mém článku.
Než půjdeme dál
Možná je na čase přestat neustále seřizovat své vnitřní hodinky podle toho, co zrovna vykřikuje horda křiklounů nebo co diktuje ustrašený cenzor.
Život máme jen jeden a je příliš krátký na to, abychom se neustále omlouvali za slova, která myslíme poctivě. Když se podíváte na ty zbloudilé kompasy kolem nás, zjistíte, že nejlepší obranou proti obecnému blouznění je obyčejný rozum a špetka té starosvětské velkorysosti.
Zkuste si pro dnešek udržet svůj vlastní směr, i kdyby vám celá ulice tvrdila, že sever je na jihu. Vaši suverenitu totiž netvoří žádná rozmáchlá gesta, ale schopnost nenechat si poplést hlavu.
Užijte si svou nedělní chvíli klidu a nenechte si vzít svá poctivá slova – ať už mají čárku na správném místě, nebo ne. Zítra v tom lítáme nanovo.
Odkazy:
