Článek
Vdávala jsem se z lásky. Nikdy jsem nikoho předtím nemilovala tolik jako mého muže, myslela jsem si tedy, že nás čeká nádherná, společná budoucnost. Jenomže postupem času láska začala vyprchávat, nastupovala každodennost a já jsem zjistila, že jsem měla nasazené obrovské, růžové brýle.
První pochybnosti přišly už v těhotenství. Otěhotněla jsem záhy po svatbě a na miminko jsme se oba těšili. Ale zatímco já si dělala starosti, jak to po narození dítěte zvládneme s financemi, přeci jen příspěvek v mateřství byl v té době jen asi 7 tisíc, manžel se tvářil, že je to jedno, že to zvládneme. Že si najde druhou práci. Ale žádnou nehledal a až do porodu nikam nenastoupil, domů nosil stále stejně, a to už v tu dobu stačilo sotva na nájem. Všechny další náklady jsem hradila já ze své výplaty, která ale nástupem na mateřskou přestala.
Z úspor jsme vydrželi tři měsíce a pořád se nic nedělo. Po hádkách a diskuzích jsem si sehnala práci z domu, kterou jsem na částečný úvazek dělala, když dcerka spala. Tak jsme přežili první tři roky jejího života. Když byla dcerka dost velká na nástup do školky, vrátila jsem se do práce a situace doma se uklidnila. Ale jen proto, že vydělávání peněz a péče o dítě jsem si na hrb vzala já a muž si dál chodili do práce pro svých pár drobných a doma nejraději trávil čas na gauči s playstationem.
Dva roky jsem to takhle dělala a odolávala touze po dalším dítěti, ale ta sílila. Fakt jsem ještě chtěla miminko. Natolik, že se mi vytratil zdravý rozum a já nakonec znovu otěhotněla.
Během těhotenství jsem se několikrát snažila s mužem domluvit, že tentokrát už to nezvládnu. Nezvládnu pracovat s miminkem, nezvládnu se starat o dvě děti a vydělávat jako doposud, přitom náklady jsme samozřejmě měli již větší. Starší dítě chodilo na kroužky, něco jsme platili ve školce, všechno za pět let zdražilo… Všechno mi odkýval, ale fakticky se až do porodu nic nezměnilo.
A pak se narodila druhá dcera. Byla úžasná, nádherná, ale byla hrozně „needy“. Pořád potřebovala můj kontakt, jinak plakala. Nemohla jsem ani jít na záchod, na kojení jsem vstávala osmkrát v noci… Matky to znají, jak strašně náročné to může být. Nezvládala jsem nic jiného, péči o domácnost, nic… Nakonec jsem poprosila muže, aby začal všechny účty platit a svoji mateřskou jsem posílala na jeho účet.
Chvilku to vypadalo dobře, ale pak jsem jednou otevřela schránku a vypadla na mne obálka, že dlužíme za tři měsíce za nájem. Musíme to doplatit, jinak nás vystěhují. Uhodila jsem na něj: Jak je to možné, když jsi slíbil, že se o všechno postaráš? Prý zapomněl, přede mnou dluh doplatil a uklidňoval mne. Ale za pár dnů dorazila další doporučený dopis, tentokrát poslední výzva k uhrazení doplatku za elektřinu. Situace se opakovala, i tentokrát vše uhradil, ale já už mu jeho sliby nevěřila. A měla jsem pravdu, za pár dní se situace opakovala s platbou za telefon. Opět poslední výzva, vyhrožování právníky a odpojením… Uhodila jsem na něj.
Z rozhovoru, který následoval, mi bylo špatně ještě dlouho. Dozvěděla jsem se, že splácí dluh finančnímu úřadu a sociálce a že v podstatě vše, co vydělá, jde na tyto povinné platby, které jako podnikatel dřív neplatil. Z výplaty mu zbývá sotva na nájem a nic dalšího už nedokáže zaplatit. Trvalo to takhle už dva roky a nechtěl mě tím prý zatěžovat, myslel si, že to nějak zvládne. To jako fakt? Myslel si, že někde najde poklad, nebo že se úřady slitují, když bude dostatečně prosit???
Ještě ten den jsem se obrátila na svou bývalou šéfku. Je zlatá a budu jí vděčná navždycky. Protože jsem oficiálně byla ještě na mateřské a nemohla jsem pracovat na sebe, domluvili jsme se, že na oko zaměstná mou matku na částečný úvazek, ale práci z domova odvedu já a peníze budou chodit na můj účet. Když jsem pak mohla pracovat já, aniž bych přišla o rodičovský příspěvek, přepsali jsme smlouvu na mě. Rodičovský příspěvek jsem stáhla na nejkratší možný čas, aby mi chodilo měsíčně mnohem víc peněz a začala makat. Bylo to strašné. Byla jsem tak unavená, že jsem usínala, jen jsem si na chvilku sedla, ale nějak jsem to zvládla.
Muž místo toho, aby doma přiložil ruku k dílu a více se staral o děti, stále nic nedělal a jen nespokojeně nadával, že je doma chaos a bordel. Že nemá vyžehlené oblečení a že musí chodit na nákup. Nejvíc času netrávil hraním s dětmi, ale hraním na playstationu. Křičel na mne, že nemá večeři, když jsem nebyla včas doma, protože jsme se s dětmi zdržely na hřišti. V tu dobu jsem ho začala nenávidět, začala jsem spát v dětském pokoji na matraci na zemi a skoro s ním nemluvila.
A vlastně je to tak už rok. Ráda bych se rozvedla, ale bojím se, co s námi bude. Vím, že dokážu děti materiálně zabezpečit, ale nechci jim brát tátu. Uprostřed noci, kdy se zalykám zlobou, se ale sama sebe ptám, je on vůbec otec, když se o ně nedokáže postarat?
