Článek
Moje babička byla skvělá žena – srdečná, milující, pečující. Vždy se o mne starala, co mohla, brala si mne pokaždé, když to šlo. Občas jsme spolu byly jen tak v jejím pražském bytě, ale často jsme jezdili na chalupu do Jizerských hor. Nasedly jsme na autobus a jely do nejbližší vesnice, ze které se muselo jít ještě asi pět kilometrů lesem, pěšky. Vše, co jsme na chalupě potřebovaly, jsme si nesly v batohu na zádech, tedy jsme tam žily poměrně skromně. Ale nám to nevadilo.
Na jaře mne babička učila sbírat a sušit bylinky, v létě jsme chodily do lesa na maliny a borůvky, kterých bylo v lesích kolem nepočítaně. Na podzim jsme zase spolu vyrážely na houby. Babička mi ukazovala svoje osvědčená místa a učila mne poznávat jednotlivé druhy hub. Z přinesených úlovků mi pak vařila božskou kulajdu, méně skvělou bramboračku a další houbová jídla. U ní jsem se naučila, že skvělá kuchyně nepotřebuje je o něčem jiném než drahých surovinách a že bez masa se dá taky docela dobře žít.
Díky tomu, co všechno jsme spolu na chalupě prožily, mi to místo obrovsky přirostlo k srdci. A těžce jsem nesla, že babička stárne, není tak čilá a my zde už nemůžeme být tak často. Byť jsem stála na prahu dospělosti, čas strávený s babičkou na chalupě mi chyběl. Navštěvovala jsem ji sice v jejím pražském bytě, ale to nějak nebylo ono.
Na babiččinu chalupu nikdo jiný moc nejezdil. Máma s tátou měli spoustu práce a babiččina druhá dcera na to nikdy nebyla. Raději jezdila k moři do Chorvatska. Nejprve stopem, pak autobusem, nakonec autem se svým manželem. A když si finančně polepšily, raději létali do exotických destinací. Za to pro mne to byla vždy nejkrásnější dovolená, sama v tichu uprostřed lesů.
Po čase se ke mně přidal Tonda. Hodný kluk, který miloval ticho Jizerských hor stejně jako já, takže jsme si vysnili, že babiččinu chalupu opravíme a budeme do ní jezdit, i když babička už s námi nebude. Představovala jsem si, jak se moje děti cachtají v nedalekém potůčku a pusu mají modrou od borůvek.
Babičce jsme plán představila. Byla nadšená, Tondu měla ráda, věděla, jak kladný vztah k chalupě mám a že se o ni budu vždycky starat tak, jako by se starala ona. Domluvily jsme se, že až zemře, stanu se vlastníkem. Babička říkala, že mi teda neodkáže nic z jejího pražského bytu, aby dědictví bylo spravedlivé, a já s tím souhlasila. Chtěla totiž, aby po ní něco zdědil i Roman, můj bratranec.
Pak se zdravotní stav babičky hodně zhoršil. Já byla zrovna na Erasmu v Anglii, ale létala jsem do Prahy, co mi peníze stačily. U babičky se nyní častěji objevoval Roman a já byla ráda, že má aspoň společnost.
Krátce po novém roce babička umřela. Na jaře jsem se vydala zase na chalupu, chtěla jsem zde pro babičku a pro sebe udělat soukromý smuteční obřad, zavzpomínat, svůj žal, který neodezníval, vybrečet. Přijela jsem, došla k chalupě, ale na dveřích byl vyměněný zámek a já se nedostala dovnitř. Rozhodilo mne to a volala jsem rodičům, proč, co se stalo. Ale ani oni nevěděli.
Vydala jsem zpátky na autobus a jela do Prahy. Záhada mi nedala, až mne nakonec napadlo zavolat Romanovi.
„Co je?“ ozval se konečně, když asi napotřetí zvedl telefon.
„Prosím tě, Romane, nevíš, co se stalo na chalupě? Je tam vyměněný zámek a já se nemůžu dostat dovnitř,“ vyptávala jsem se.
„Jo, zámek jsem vyměnil já. Chalupa je moje a nepřeju si, abys tam jezdila,“ prohlásil a položil mi telefon.
Byla jsem jako opařená. Nevěřila jsem vlastním uším, nevěřila jsem, proč by mi to babička udělala. Ale šla jsem na stránku katastru a ověřila si Romanovo tvrzení. Opravdu byl zapsaný jako vlastník, změna vlastnického práva byla provedena v době, kdy babička byla těžce nemocná a kdy já jsem studovala v Anglii.
Nevím, jak se to mohlo stát. Možná to babička udělala vědomě a jen neměla odvahu mi to říct. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že Roman babičku podvedl a v její slabé chvíli jí dal podepsat nějaké papíry. Přemýšlím, co budu dělat, ale nehodlám se smířit s tím, že místo, které mám na světě nejraději, patří někomu jinému.
