Článek
Ač si moje máma myslí, že se na ni zlobím kvůli tomu, jaké jsem měla dětství, mýlí se. Ačkoliv mi nikdy nebyla takovou oporou, jakou bych potřebovala, a nechala mne prožívat ve škole poměrně krutou šikanu, ačkoliv se s tátou pořád hádali, a nakonec se rozvedli, ačkoliv vždycky protěžovala mého bratra, vím, že dělala, co mohla. Moje zpackané dětství jsem si vyřešila na terapii a za to se na ni nezlobím.
Můj aktuální vztah k ní formuje to, jak se chová teď. Je jedno, že jsem dospělá žena, která je sama matkou dvou dětí. Chtěla bych cítit mateřskou podporu. Ale moje máma mluví jen o sobě a o mne se vůbec nezajímá. Asi před rokem mě vzala na sushi. Prý abychom si popovídali. Ale celou dobu mi jen popisovala, jak se má špatně. „Víš, co mi šéfová zase provedla?“ řekla před prvním soustem a pak dalších deset minut nadávala na to, jak je na ni zlá a jak se k ní nespravedlivě chová. Následovaly stížnosti na jejího současného partnera a na závěr oběda mi popisovala, co bude dělat v létě. Tehdy jsem si řekla, že jí o sobě nebudu nic říkat, dokud se mne nezeptá. A víte co? Za rok se mne nezeptala ani jednou. Neví, že jsem v práci měla peklo, kdy po mne šéf dupal, a nakonec mě sesadil z vedoucí pozice. Neví, že se mi po úraze pořád ještě neuzdravila noha, přestože je to už 8 měsíců. Neví, že máme doma problémy s mužem, se kterým se hádáme kvůli penězům.
Ale co, jsem velká holka, zvládnu to. Mnohem víc mne mrzí, že není babičkou pro mé dvě děti. Protože ve všem tom svém utrpení nedokáže najít dostatek času na svá vnoučata. A nebydlí nijak daleko, aby ji to omlouvalo, jen asi 40 kilometrů od nás, autem za půl hodiny. Přesto si starší dítě vezme k sobě jednou, dvakrát do roka a to menší k ní vůbec nechce, protože babičku vidí jen několikrát do roka a není na ni vůbec zvyklé.
„Hele, mami, Klárka má teď těžké období, nějak se jí nedaří s vrstevníky, potřebuje podporu nás dospělých, mohla bys jí věnovat víc času?“ prosila jsem jednou.
„Jasně, ráda si ji vezmu na víkend…“
Když ji přivezla, Klárka prohlásila, že k babičce už nechce. „Mami, babička jen křičela a pořád do mně prudila. Všechno, co jsem dělala, jí vadilo, už k ní nechci,“ prohlásila tehdy s pláčem. Tak asi tak ji podpořila a pomohla. Víckrát už jsem to nezkoušela.
Ačkoliv bydlí v podstatě kousek, nikdy ji nežádám, aby děti pohlídala, když chceme jít s mužem ven. Vždycky raději pozvu dědu, nebo naši kamarádku. Párkrát jsem to totiž zkusila a vždycky jsem buď dostala přednášku, proč nemůže, nebo hlídala a já nakonec poslouchala, jakou podstoupila oběť. Tím, že hlídala svá vnoučata, to jako vážně, mami?
Jsem dospělá žena, matka. A stejně ve skrytu duše bych chtěla být milovanou holčičkou, kterou její matka přivine k hrudi, pohladí ji a políbí. A pak bude poslouchat všechny její bolístky a ujistí ji, že to bude dobré.
Takže mami, až se zase budeš cítit hloupě po rozhovoru se mnou, zeptej se sama sebe, jestli to skutečně byl rozhovor. Jestli jsi opravdu naslouchala, co ti chci říct. Nebo jestli jsi jen mluvila o sobě a o svých problémech. Protože vztah mezi dospělými lidmi, tedy i mezi matkou a dcerou, není automatický. Musí se budovat, musí se o něj pečovat a na to musí být dva lidi. Jinak to není vztah.
