Článek
Manželství mých rodičů neklapalo už dlouho. Každý spal v jiné místnosti, dennodenně se hádali, a když se zrovna nehádali, panovalo doma ledové ticho. Žít s nimi v jedné domácnosti znamenalo být v neustálém napětí, kdy zase přijde hádka, kdo ji vyvolá a na koho se bude křičet. Protože byli oba pořád frustrovaní, nejčastěji jsem se terčem jejich vzteku stávala já. Přesto si myslím, že paradoxně kvůli mně zůstávali spolu, protože se rozvedli v okamžiku, kdy jsem z domova odešla na vysokou.
Rozvod nebyl hezký, jemně řečeno. Vyčítali si první, poslední, až je soudkyně musela uklidňovat. Snažila se rozhodnout spravedlivě, ale zavděčit se oběma nemohla a každý si odnesl svoji křivdu. Táta to ale nesl nakonec mnohem hůř, protože máme připadl rodinný dům, ve kterém oba žili. Zdědila ho totiž po svých prarodičích. Tátu sice měla vyplatit nějakou částkou, on ale argumentoval, že se na baráku hrozně nadřel (což byla mimochodem pravda), a částka se mu zdála nedostatečná. To mimochodem o jejich vztahu vypovídá asi dost, nevadilo mu, že se rozvádějí, ale fakt, že si přišel okradený o majetek.
Následující roky byly složité. Rodiče nedokázali být spolu v jedné místnosti. Takže když se mi narodil syn a poté i druhý, bylo to jako chodit po minovém poli. Dvoje rodinné oslavy, dvoje oslavy Vánoc, neplánované návštěvy nepřicházely v úvahu, protože co kdyby byl u nás TEN DRUHÝ. Dokonce se před tátou nesmělo mluvit o máme a naopak.
Tohle trvalo asi deset let. A přestože jsem už dospělá a mám dvě děti, jakmile jsem se ocitla uprostřed jejich hádek, připadala jsem si opět jako malá holka, co se touží schovat pod stůl, aby na ni nebylo vidět.
Pak se pomalu začala situace uklidňovat a na maturitním večírku prvního syna už dokázali sedět v jedné restauraci a nepohádat se. Máma se občas u nás na návštěvě o tátovi zmínila, on občas zmínil, že s mámou něco řešil… Na poslední rodinou akci však přišli společně, ruku v ruce. Tvářili se jako zamilovaní puberťáci, pořád se na sebe usmívali, a dokonce se potají líbali v chodbě.
Bylo to, jako kdyby mi vrazili pěstí do žaludku. Všechny ty pocity frustrace, co jsem zažívala celé dětství a dospívání se mi rázem vrátily. Já bych jim přála, aby byli šťastní, ale bojím se, jaké peklo nás čeká, když to opět nedopadne. A protože je dobře znám, je to jenom otázka času.
